Kde poslouchat náš podcast?
Je důležitější cesta, nebo cíl?
Někteří lidé se zamilují do cesty a cíle pro ně nejsou důležité. Jiní milují své cíle a chtějí jich dosáhnout za každou cenu. V tom prvním případě možná děláme to, co nás baví, ale naše výsledky za moc nestojí. V případě druhém jsme ochotni pro dosažení cíle porušovat zásady etiky nebo hledáme jiné způsoby, jak si cestu zkrátit. O tom, jak hledat zdravou cestu k dosahování optimálních výsledků, jsme si povídali s mentálním koučem Marianem Jelínkem, který pravidelně přispívá svými zkušenostmi do psaných kurzů.
Kouče Mariana Jelínka nemusím pravidelným posluchačům podcastu Myšlením na vrchol nijak zvlášť představovat. Nedávno jsme s Marianem připravili seriál podcastů na nejrůznější témata. Všechny rozhovory s Marianem Jelínkem pro podcast Myšlením na vrchol najdete zde. Než se však s Marianem pustíme do dalšího seberozvojového tématu, zastavíme se na malou chvilku u českého hokeje.
Bronzový hattrick
Ze zimní olympiády nebyli fanoušci českého hokeje dvakrát nadšení. Avšak na MS 2022 ve Finsku se situace výrazně změnila a naši reprezentanti přivezli domů ze severu bronzové medaile. Jak se na to kouká Marian, který sám vlastní zlatou medaili z mistrovství světa?
Změna rozhodně neproběhla pouze uvnitř, nýbrž i okolo týmu. Buďme upřímní, jednalo se o mistrovství světa, které mělo trošičku pachuť aktuálních světových událostí (válka na Ukrajině, pandemie, krize…). Dopad na MS tu byl jednoznačně cítit. Tradiční země Rusko a Bělorusko se tentokrát nezúčastnily. Našli se tací, kdo mistrovství světa kvůli tomu shazovali. Například účastníci Kanady nebo USA, kvůli čemuž se na turnaj nedostavili jejich TOP hráči. Ale to na výkonu českých hráčů nic nemění. Bylo na nich vidět naprosto odlišné nastavení. Čišela z nich touha více než kdy jindy. Velká věc samozřejmě byla, že přijeli hráči z NHL, bez výmluv, bez pokusů na turnaj nepřijet. Většinou i po vyřazení týmu z NHL hráči, prožívající zklamání, nemají chuť na MS dorazit, což i tentokrát bylo jinak – třeba v případě Davida Pastrňáka, jehož zapojení se do turnaje bylo pro český tým citelnou a viditelnou vzpruhou. Nový trenér Kari Jalonen a noví asistenti (celý nový realizační tým) též přispěli k osvěžující změně kolem národního týmu. Do týmu zavanul nový vítr. To vše dohromady udělalo to, čeho jsme byli svědky. Solidní výkon a vydařené mistrovství světa. Navíc český hráč – Roman Červenka – se stal z hlediska bodování a přesilových her nejlepším hráčem. Ano, na druhé straně se vyloupl ošklivý škraloup – první prohra s Rakouskem v historii. Ale to je sport.
Po všech možných směrech potřebujeme hlubší transformaci hokeje. Nejen u hráčů. V červnu se volí nový předseda. Následně výkonný výbor a struktura celého svazu. Je potřeba i změna školení a systémů. Výuka se musí trochu modernizovat. Hokej se jednoznačně posunul, není možné stále setrvávat u výuky z 90. let. Edukace se musí přizpůsobit. Existují staré mechanismy, u kterých už doba ukázala, že jsou překonané, ale nikdo je zatím nezměnil (struktura soutěží, počet mužstev, pravidla… bodů k jednání je tu skutečně mnoho).
Dvě nohy výkonu
Jak píše Marian ve své rubrice Umění sebekoučinku v rámci tištěného kurzu Emoce + Rozum = Osud, klíčem k dosahování skvělých výsledků je naučit se pracovat s emocemi. A to samozřejmě platí nejen pro sportovní prostředí. Kupředu se vyvíjí celá společnost.
V povídání s Marianem Jelínkem navazujeme na téma, kterým jsme naposledy skončili – sebeláska a cílové feťáctví. Což neodmyslitelně ke sportu patří. Stejně jako práce s emocemi. Sportovní prostředí je emočně hodně vypjaté, ale bohužel spousta sportovců je rodiči vedena více za výsledky než pro vnitřní pocit. A jaké to má následky?
Měli bychom si uvědomit, že dvě opěrné nohy výkonu u každého sportu jsou výsledek a proces. A k oběma je nutná emoční vazba. Potřebujeme mít touhu po výsledku, bez ní by nedával sport smysl. Ale zároveň je potřeba, aby naše touha byla založena na obrovské lásce k činnosti. Jednoduše nás to baví dělat a chceme od toho co nejvíce. Problém je, že často míváme velkou emoci k formulaci „chci od toho co nejvíce“. Jenže jak si vytvořit emoční vazbu k procesu, a ne pouze k samotnému výsledku? Pokud chceme emoci k činnosti vytvořit, musíme vytvářet podmínky pro to, aby tato emoce vůbec mohla naskočit.
Vytvoření těchto podmínek drží v ruce rodiče, učitelé, trenéři… Dlouhá desetiletí se hovoří o tom, že právě nejlepší trenéři mají chodit k dětem. Ale jak poznat nejlepšího trenéra? Jednoduše. Umí pracovat s emocí. Vtáhne děti do procesu, baví je to. Končí trénink a mají smutné oči, že chtějí ještě. To je správný trenér. Kdežto my neustále hodnotíme trenéra podle výsledků. A tím se dopouštíme značné chyby. Primární není skutečnost, že sedmileté dítě bruslí o něco lépe než jiné. Ne. Nejdůležitější je vytvoření silné emoce k bruslení.
Můžeme to například vidět na učitelce dějepisu, při jejímž výkladu dějiny ty děti zkrátka baví. Taková učitelka nejspíš dělá něco, co my neoceňujeme. Přitom ovlivňuje naše děti do takové míry, že budou mít už po celý život kladný vztah k historii: budou si kupovat historické knihy a číst je, budou o dějinách přemýšlet, mluvit o nich, znát je, studovat, psát vlastní knihy… To jsou velmi důležité věci a ta paní učitelka nebyla vzácná tím, že jim vyprávěla obrovské množství racionálních informací z historie. Ne. Vykládala historii tak, že to děti bavilo.
Podmínky pro růst
A právě podobné podmínky jsou pro růst klíčové. Právě tyto podmínky potřebujeme ctít. Vytvářet podobné podmínky ale neumí každý. Proto by nejlepší trenéři měli jít k dětem. Což bohužel dlouhodobě neplatí. Nejlepší trenér je ten, který umí dlouhodobě pracovat s emoční vazbou (emoční investicí). U hráče v extralize už přece neřešíme, zda ho hra baví, nebo ne. Takový hráč už sám nese odpovědnost za práci se svou vnitřní motivací. Ale u šesti- až desetiletého dítěte nemůžeme říct, že nebudeme řešit, jestli ho to baví. Ne. Tam jsme za to zodpovědní, minimálně spoluzodpovědní.
Společnost v nás pěstuje lásku k výsledku. Proto pak často neznáme náš vnitřní záměr, jelikož nám chybí láska k nám, k našemu vnitřnímu pocitu, sebeláska – nazveme-li to jakkoliv. Slovo sebeláska zní v češtině maličko narcisticky. Lásku můžeme cítit k ženě, k muži, k dětem…, ale sebeláska? Lidé se mohou i bát něco podobně znějícího vyslovit. Někteří dokonce mohou celé téma zatracovat. Ale sebeláska nesouvisí s ničím prostším, než že se máme rádi přesně takové, jací jsme. To znamená: Mám velký zadek. No a co? Tak mám velký zadek.
Kdo je však schopen pečovat o svou sebelásku, třeba díky informacím z FC kurzu Cestou vnitřní síly, tak nemůže dostat bulimii z toho, když někdo nazve jeho zadek velkým. Není z toho psychicky odrovnaný. Ano, mám velký zadek. Vadí? Nevadí? Co se děje? Nebo někdo nám může vytknout, že ráčkujeme. No jo, tak ráčkujeme, nám je to tak nějak jedno. I to, že si z nás někdo dělá srandu. Ale pokud nemáme sebelásku, chybí nám také sebepřijetí, a tím pádem i respekt k tomu, jací jsme. A jaké jsou následky? Vytváří se mindráky. Utíkáme před naším skutečným já. Vadí nám na sobě mnoho věcí a takový člověk je zkrátka nešťastný.
K lásce skrze sebelásku
Marian Jelínek na svých přednáškách nebo v rámci svého online kurzu Peak Level Acadamy zmiňuje také obezitu jako jeden z mnoha příkladů. Pokud ovšem daný člověk je spokojený, že trpí obezitou, tak jej máme naprosto stejně rádi. Problém mají ti lidé, kterým chybí jejich sebeláska. To znamená: hrají si, že to neexistuje. Hrají si na hubené, ale když jim řeknete, že jsou tlustí, tak se stávají psychicky rozloženými. A to je špatně, tím si sami ubližují. To ale přece není důvod, abychom takovému člověku začali namlouvat: „Je to ještě v pohodě, vezmi si větší šaty, a bude to dobré.“ Zde naprosto chybí sebepřijetí. Kdežto když sebepřijetí vezmete do rukou se všemi negacemi, máte se takto rádi, tak najednou zjistíte, že jiným nic nezávidíte. Že v sobě nemáte žádný pocit žárlivosti, hněvu. Proto se říká: Kdo nemá rád sám sebe, nemůže mít rád druhé lidi.
V tomto ohledu vnímá Marian Jelínek důležitost a potřebnost sebelásky a sebepřijetí. A výkonová doba bohužel sebelásce škodí. Doba vyžaduje dokonalost a ideál. Který samozřejmě neexistuje. Mladý, krásný, bohatý, chytrý, s úžasnou postavou, dva tituly, šikovný na vše… jednoduše všechno. A sociální sítě tomu neskutečně nahrávají, čemuž obzvlášť mladá generace hodně přispívá a také propadá. Mariana baví lidé, kteří sami o sobě řeknou, že jsou v něčem hrozní. Že se třeba neumí ovládat v jídle. Přiznají svůj bol, na kterém musí tvrdě dřít. Takovému člověku když řeknete, že by měl zhubnout, tak odpoví, že to moc dobře ví, ale že s tím má problém. Když něco podobného řeknete člověku, co nepřijal sám sebe, tak ihned zatáhne břicho, použije výmluvy a změní téma. Oni to ti lidé vědí. Jen si to nechtějí přiznat. Raději bojují s přiznáním a připuštěním si pravdy než s nadváhou. A tento virtuální svět, pečlivě vystavěný v naší mysli, nám digitální realita dopřává dnes plnými doušky. Což může vyvolávat obavy.
Toto byly názory a zkušenosti Mariana Jelínka. Oba budeme moc rádi, když nám budete psát zase své názory a zkušenosti, popřípadě připomínky nebo dotazy přímo na mě či Mariana. Vše můžete sepsat a poslat na [email protected], kde se budeme každé vaší zprávě věnovat. Pokračování našeho povídání s Marianem Jelínkem si můžete vychutnat zase příští pátek. Navážeme na sebelásku a přejdeme až k sebevědomí. Mějte se krásně a mějte se rádi.
© Lukáš Eder & Marian Jelínek
- Práci s vnitřním světem a se svými emocemi rozebíráme podrobně v tištěném kurzu Emoce + Rozum = Osud, který je k dispozici jen zde.
- Téma sebelásky a hledání vnitřní síly rozebírá FC kurz Cestou vnitřní síly, který najdete zde.
- Kompletní online kurz Peak Level Academy, kde se Marian Jelínek zabývá prací se svým subjektivním světem, je ke zhlédnutí zde.