SOBĚLÍDREM: Limity jsou jenom mýty

Poslední dobou píšu strašně málo. Není to proto, že bych neměl co říct, ale proto, že procházím tak velkým vnitřním přerodem, že si vlastně nejsem jistý, zda je to, co chci říct, vůbec pravda. Docházím do poločasu svého života a uvědomuji si, jak strašně málo jsem toho ve skutečnosti zatím udělal.

Vlevo vpravo všem poslední dobou radím, ať si na sebe naloží víc, než dovedou zvládnout. Ať řeknou ano na výzvy. Ať jdou přes sebe a do „bolesti“. Ať si zvolí na nějaký čas dřinu a galeje. Pak objeví sebe.

Dřív bych to nikdy neřekl. Kázal bych niternou harmonii, všeobjímající lásku, snění a rovnováhu. Až teď mi dochází, v jaké jsem žil bublině. Jak moc jsem si ji leštil. Blábolil jsem o životě bez limitů a na ty své vlastní ve skutečnosti ani nebrnkl. Všechno to byl jen pozitivní potenciál a létání na obláčku „vědomého bytí“. Nic z toho neprošlo testem, potem, ohněm a žárem. Bylo to jen jako. Jen na povrchu.

Žil jsem si dobře a pohodlně. Četl jsem pozitivní myšlení a duchovno, filozofoval, léčil planetu a posílal lásku do vztahů. A něco vám povím, žil jsem v iluzi. Žil jsem v mezích svých psychických a fyzických schopností. Všechny prožitky byly naředěné konformitou. Ale bylo to potřeba, abych zažil ten kontrast.

Vzpomínám si na ten podzim, kdy mi to došlo. Bůh mi dal znamení, abych vylezl z toho hrobu, který jsem si vykopal a ve kterém jsem ležel a myslel si, kdovíjak že nejsem vysoko. Prdlačky. Hrál jsem si na osobní rozvoj. Hrál jsem si na duchovní rozkvět. A to pozor! Vůbec neshazuji autory, kteří o něm píší. To vůbec! Jenže já jsem měl celou jejich moudrost jen akademicky načtenou.

A vidím to všude kolem sebe. Tolik lidí se chce posunout kdesi uvnitř sebe, v mysli a v duchu a v srdci, ale jejich život je čím dál víc stejný. Vyjeté koleje a na nich rozjetý vlak. Většině schází vrhnout se do života! Skoncovat s něčím starým a skočit do vln nových. Nepřemýšlet a udělat to. Nabalit si na sebe víc, než jsou schopni zvládnout. Pak totiž zjistí, že jsou schopni zvládnout mnohem víc, než si myslí. Donutí je to vyvinout se, zlepšit se a najít cesty, způsoby a řešení, díky kterým se vyšvihnou na jiný level. A nakonec najít klid za běhu.

Lidské tělo snese strašně moc. Je to zázrak. Je to neuvěřitelný stroj. Prolétám očima dějiny a děsí mě, čím dokázali někteří lidé projít a co zvládli přežít. Všechny ty gulagy, koncentráky, hrozivé nemoci, šílence u moci, týrání, nespravedlivé věznění, teror a kdovíco ještě. Jsem podělaný strachy z představy, že bych něčím takovým musel projít.

Nedávno se připomínalo výročí Nankingského masakru, který začal 13. prosince 1937 a byl završen koncem ledna. Japonská císařská armáda dobyla tehdejší hlavní čínské město a během sedmi týdnů zmasakrovala 350 tisíc mužů, žen a dětí. Mučili je strašlivými způsoby, upalovali i pohřbívali zaživa, děti po stovkách předhazovali psům, ženy uznásilňovali k smrti, z desítek tisíc obyvatel si udělali cvičné panáky na stínání hlav a útoky bajonetem. Fuj. Danteho peklo nuda.

Žijeme v nechutně zhýčkané době. Každý týden na chvíli nakouknu do žumpy dějin, aby mi došlo, jací jsou z nás dnes v tom našem teplíčku a smrádečku konzumní lemplové. Pořád se tady mluví a psychických potížích, které nám způsobily pandemie a všemožná omezení, a jak to narušilo vztahy. Prdlačky. Byla to příležitost utužit vztahy, prohloubit je a naučit se spolu projít peklem. Pokud teda oba chtěli. Schází nám obyčejná vděčnost.

Nikdo jsme nezažili válku a opravdové strádání. No řekněte, kolik lidí u nás muselo za poslední dva roky z finančních důvodů prodat televizi a zrušit Netflix? Nechci se tady rouhat, ale většina celé téhle krize je vymačkaná z mediálního tlaku a manipulací strachem. Ze zpravodajství, které kdysi mělo úroveň a odpovědnost, se stal “šmejdskej systém”, který odměňuje ty nejtalentovanější textaře za sepisování co nejsugestivnějších příspěvků vesměs ve prospěch zla.

Nazval jsem svoji rubriku SOBĚLÍDREM, protože to znamená vést sám sebe. Vykročit ze své bubliny do opravdových zkušeností a prožitků, situací a výzev. Vykročit přes hranu a objevit, že můžeme mnohem víc. Jen si nevybrat pohodlnost a kafíčko s mrkvovým dortíkem. A udělat to pro naše děti, protože se učí z našeho příkladu. Aby z nich nevyrostli dopaminoví feťáci, ale lidé schopní zachránit naši planetu. Protože o to tady jde. Jsme na hranici vyhynutí a nutně se potřebujeme vzchopit, vzmužit a vzženit. Probrat se z té konzumní letargie. Probrat se z opojení rádoby osobním rozvojem a vzít to do svých rukou. Pro lásku, pro mír, pro budoucnost našich dětí, vnoučat a jejich vnoučat. Pro svět, který nikdy neuvidíme a který nebude náš, ale o němž nyní rozhodujeme my dnes, svými činy, nikoli úmysly. Chce to jen pár vteřin statečnosti říct ano a vykročit za své limity.

OTÁZKY SOBĚLÍDRA:
Kdy naposledy jsem byl opravdu statečný?
Jak velké je mé dnešní strádání v porovnání se strádáním našich prababiček a pradědů za války?
Kdy naposledy jsem vykročil za své hranice a objevil, že dokážu víc, než jsem si myslel?
Kde budu za deset let, pokud se každý rok posunu jen o tolik, co vloni?
Opíjím se pouze nadějemi a svými sny budoucnosti, nebo na jejich dosažení dnes také dřu?

MOUDROST SOBĚLÍDRA:
„Když už si myslíš, že nemůžeš, tak pochop, že si to jen myslíš.“

Přeji vám krásný den na cestě stát se sami sobě lepšími lídry.
S úctou, Petr Štěpánek
www.facebook.com/petr.stepanek.live
www.linkedin.com/in/petr-stepanek-live

PS: Další články z rubriky SOBĚLÍDREM si můžete přečíst zde.

O autorovi rubriky SOBĚLÍDREM:
Před lety přivedl do Česka film Tajemství, dnes je Petr Štěpánek producentem programu Myšlením k bohatství z dílny Nadace Napoleona Hilla a spolutvůrcem programu Cesta vděčnosti. O svém poslání říká: „Smyslem mé práce není přivést druhé k sobě (myšleno ke mně), ale přivést je k sobě (myšleno k nim samým), protože kdykoliv pouze někoho následujete, nakonec místo toho, abyste vylezli ze své vlastní mentální krabice, vlezete do té jeho. Stát se dobrým Sobělídrem je v dnešní době další evoluční stupeň osobního rozvoje.“