Emoce, či rozum? Petr Pacher: Lze oddělit cítění od myšlení?

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Všechny naše současné výsledky jsou jen odrazem chování v minulosti. Tuto větu neslyšíte v podcastu Myšlením na vrchol poprvé a jistě nejsem jediný, komu tato věta dává smysl. Zní to vlastně zcela jednoduše. Pro lepší výsledek stačí jen změnit své chování, protože právě to, co dělám každý den, rozhoduje o tom, kým ve skutečnosti jsem a jakých výsledků budu v životě dosahovat. Bohužel se to ale mnohem snáze vysloví, než opravdu provede, a velmi často se chováme úplně jinak, než bychom si ve skutečnosti přáli. Jen si představte, jak jednoduchý a krásný život bychom mohli žít, pokud by nám pro lepší výsledky stačilo jen jedno jediné vědomé rozhodnutí. Na začátku roku se rozhodneme stát se aktivním sportovcem, a od toho momentu veškeré naše chování odpovídá tomuto jedinému rozhodnutí. Umíte si představit, jak jednoduše krásný by potom život byl? Pravdou ale většinou bývá, že věci, které za něco stojí, většinou nebývají jednoduché, a tak i lepší život a lepší výsledky potřebují mnohem víc, než jen jedno vědomého rozhodnutí. Své o tom ví také psycholog Petr Pacher, který je jedním ze spoluautorů tištěného magazínu Improovio

Petr už kdysi řekl: „Jedna věc je to, co vnímáte. Druhá věc je to, co vám mysl říká o tom, co vnímáte.“ Tímto citátem začíná Petr Pacher svůj článek v nejnovějším vydání magazínu, které je právě na cestě do poštovních schránek mezi všechny předplatitele. Souhlasím s myšlenkou Petra Pachera, který ve svém článku zmiňuje: „Když si uvědomíme, že svět, ve kterém žijeme, je rozdělen na dvě části, může nás to osvobodit. Jedna část nás je tělo, které je v kontaktu s vnějším světem. Díky tělu konáme aktivity, dosahujeme cílů a výsledků, plníme si sny. Právě tělo a jeho projev chování zapříčiňuje, že jsme zapojeni v různých rolích. Jako řidiči ovládáme vozidlo, jako pracovníci konáme ve prospěch organizace, jako partneři se staráme o druhého, jako rodiče vychováváme a spolu vytváříme naše děti atd. Ta druhá část je naše identita, osobnost chcete-li. Tedy to, co je v nás. Pojem identita je oblast zahrnující to, kým skutečně jsme, nejsme-li zapojení v žádné roli. Můžeme se na to podívat i tak, že ať už vstupujeme do jakékoliv role, vstupujeme tam my, naše identita. A proč je to důležité? Protože jsme-li zdravou a silnou identitou, vstupujeme do rolí a konáme v nich s jinou účinností, než když je naše identita slabá a nezdravá, či dokonce toxická.”

Jak říká Petr, právě to, co vykonává naše tělo, rozhoduje o našich výsledcích. Tělo jako takové je ale jen nástroj každého z nás, který je ovládán skrze naši osobnost. A je to právě naše osobnost, chcete-li identita, co rozhoduje, s jakou kvalitou budeme nástroj pro žití našeho života ovládat a využívat. Tělo můžeme označit jako vnější svět, respektive jako něco, co je v kontaktu s vnějším světem, a naši osobnost jako svět vnitřní. A je zcela logické, že se tyto dvě části navzájem ovlivňují. Pokud je naše tělesná schránka dlouhodobě vystavena nevhodnému a toxickému prostředí, tak je zcela zřejmé, že se toto prostředí propisuje do našeho subjektivního světa a osobnost každého z nás se tak stává odrazem našeho okolí. 

Možná také znáte takové ty stavy mysli, kdy najednou člověk zatouží po lepších výsledcích, a v některých případech je dokonce i schopen se pro takové výsledky rozhodnout. Je to stav, kdy se rozhodneme pro změnu a v lepších případech si také uvědomíme, jakým způsobem potřebujeme a chceme svou identitu změnit. Už víme, kým se chceme stát, ale mnohdy zapomínáme provést změny v našem prostředí. Napíšeme si cíle, plány a hledáme způsoby jak jich dosáhnout. Současně ale naši tělesnou schránku neustále vystavujeme stejnému prostředí. Potkáváme se se stejnými lidmi, navštěvujeme stejná místa a informace čerpáme ze stejných zdrojů. Můžeme se potom divit, že se nám nedaří dosáhnout změny?

V životech jsou situace, které nás samy donutí prostředí změnit. Mohou to být různé společenské změny nebo významné životní milníky. Škola, nová práce, nový partner a podobně. Mnoho takových změn děláme zcela nevědomě a mnohdy si ani nevšimneme, jak se díky takovým změnám změnila naše osobnost. Poměrně výjimečné jsou potom stavy, kdy se ke změně osobnosti rozhodneme vědomě a současně jsou i navazující rozhodnutí doprovázena vědomým chováním. 

Jak píše i Petr Pacher ve svém článku v magazínu Improovio, tak pro vědomý život potřebujeme rozum i emoce, a proto není nutné řešit, zda je lepší více nad věcmi přemýšlet a méně je procítit, nebo naopak. Oba tyto procesy probíhají uvnitř nás, jsou součástí našeho světa, a proto nám neprospívá mezi ně vrážet klín a rozdělovat je. Pro život, který je odrazem vědomých rozhodnutí, potřebujeme jak rozum, tak emoce. Oba tyto procesy v našem vnitřním světě probíhají, ať chceme, nebo ne. Rozdíl je pouze v tom, zda jsme schopni tyto procesy respektovat a pracovat s nimi, či nikoliv. Jak píše Petr ve svém článku, tak společným aktivátorem jak rozumu, tak emocí je lidské vnímání a nezáleží, zda se jedná o vnímání světa vnějšího, nebo vnitřního. Záleží jen na tom, zda jsme schopni s tímto vnímáním zdravě pracovat a dosahovat díky tomu vědomého života. A jak vypadá život vědomé osobnosti? Skvěle to charakterizuje právě Petr Pacher:

Vědomý člověk, jak název napovídá, si uvědomuje, co se v něm odehrává. Přijímá. Nepotlačuje. Neutíká. Nemá potřebu soudit emoce na dobré a špatné či pozitivní a negativní. Prostě jen akceptuje, že emoce jsou. Že každá je důležitá. Každá má pro nás nesmírnou hodnotu, protože nás učí mnoho prospěšného. Vědomý člověk také rozpoznává, kdy je zdravé myslet a věnovat se tématům s racionální konstruktivností a kdy je zase naopak právě to klíčové oprostit se od všech myšlenek a jen cítit. A také rozpoznává okamžiky, kdy se v něm odehrává zmatek, a umí od tohoto stavu odhlédnout, nenechá se tím pohltit. Ví totiž, že si vždy může vybrat. Buď se nechá strhnout proudem řeky a ten ho dovleče k nějakému cíli, nebo k cíli dojde, když půjde podél proudu. Obojí je volba. Jen ten vědomý jdoucí podél řeky si cestu užívá, aniž by se nechal strhnout, což nemění nic na tom, že voda v řece stále proudí a on klidně přejde na druhý břeh suchou nohou.

Dále Petr Pacher ve svém článku mluví o dvou zákonech, které potřebujeme přijmout, abychom byli schopni vědomého života dosáhnout. Jaké jsou ty zákony? A jakými konkrétními kroky se stát vědomým tvůrcem svého osudu? I to je tématem nejnovějšího vydání Improovia, které již dělá radost předplatitelům. Proto pokud i vás toto téma zajímá a chcete se do něj ponořit více do hloubky, určitě k tomu dobře poslouží nejnovější vydání Improovia, které je k zakoupení jen zde. A pokud se vám líbí myšlenka Petra Pachera, který se již řadu let věnuje profesnímu vzdělávání, dovolím si předat ještě malý tip na jeho pravidelné a bezplatné webináře z univerzity Essential college, na které se můžete registrovat zde.

© Lukáš Eder