SOBĚLÍDREM: Děti jako zrcátka do vlastního nitra

Mít děti je pravděpodobně největší životní šance na vlastní vnitřní posun a osobnostní rozkvět. Je to požehnání a dar. Je to výzva a zkouška. Je to příležitost na zvědomení mnoha niterních programů a vtisků z vlastního útlého dětství, ke kterým bychom se jinak propracovali tak leda hypnózou.

S ratolestmi to ale najednou z nás vylézá všechno samo. Dává nám to šanci uzdravit své vnitřní dítě, vzpomenout si, prožít a zpracovat bloky, negace, úzkosti a chybná přesvědčení, která do nás nahráli zase naši rodiče, prarodiče a později i škola a společnost jako taková.

S dětmi jsme přitlačeni ke zdi. Vyhnáni na hranu svých schopností a za ni. Stáváme se svědky vlastních stresových reakcí, ze kterých se o sobě můžeme hodně dozvědět. Mnohokrát se mi už stalo a jistě ještě stane, že ze mě na mé děti a moji ženu místo mě mluví nějaký můj hluboký vtisk z dětství.

Už několikrát jsem se sám sebe ptal, kde se tohle ve mně vzalo? A náhle mi před očima vyvstane kořenová vzpomínka, kterou jsem už dávno zapomněl, že vůbec mám. Opakuji, co jsem zažil. Díky tomu vím zcela přesně, odkud se berou všechny ty reakce, které mám v repertoáru vyhrazené pro ty nejvypjatější kombinace stresu a vyčerpání. Lahůdkové zkraty rezervované okamžikům, kdy přepnu na plazí mozek. A můžu na nich pracovat.

Když jsem se věnoval osobnímu rozvoji dříve, bylo vše on-demand (na vyžádání). Mohl jsem si číst a zlepšovat se, když jsem zrovna chtěl, měl náladu, chuť, čas. S dětmi se vše změnilo. S nimi se jede naostro. S nimi se to děje pořád, neustále, v každou jednu chvíli. Je to konstantní výzva a provokace našich zažitých a mnohdy nefunkčních vzorů. A je to soustavná šance na jejich opravu a úpravu.

Je to cesta odpouštění si “fuck-upů”, kterých jsem se dopustil, a nových začátků. Každý jeden den nám děti dávají šanci začít lépe. Je to nejintenzivnější škola osobního a životního rozvoje. Platí totiž vesmírný zákon, že když chci něco změnit na svých dětech, mohu to udělat jenom tak, že změním sebe.

Smutné na dnešní době je, že jen část maminek a ještě mnohem méně otců k rodičovství vědomě přistupuje jako k příležitosti se zlepšit, změnit, rozvinout a posunout. Své zažité, staré a nefunkční vzory si ponechávají, a pak se na své děti zlobí za to, že se to od nich naučily také. Zlobit se na malé děti je jako ukazovat prstem do zrcadla a křičet, že za to může ten druhý.

OTÁZKY SOBĚLÍDRA:
Pokud vím, že se děti ode mě učí napodobováním, co doufám, že si ode mě v žádném případě nepřevezmou? A jak se toho sám mohu zříct?
Co mě samotnému schází, co bych si ale přál, aby si mé děti osvojily? Jak se to mohu naučit?

ÚKOL SOBĚLÍDRA:
Začněte na své děti, obzvlášť pokud jsou ještě malé, nahlížet jako na zrcátka. Přijměte, že jsou otevřenou knihou vašeho sebepoznání. Připomínejte si, že to, jak komunikujete a v jakém tónu se svým partnerem / partnerkou a s nimi, je pro děti učebnice standardů, které si přinesou do svých budoucích vztahů a výchovy dětí.

MOUDROST SOBĚLÍDRA:
„Teprve až když už nemůžete, ale musíte, zjistíte, že můžete mnohem víc, než jste kdy mysleli.“

Přeji vám krásný den na cestě stát se sami sobě lepšími lídry.
S úctou, Petr Štěpánek
www.facebook.com/petr.stepanek.live
www.linkedin.com/in/petr-stepanek-live

PS: Další články z rubriky SOBĚLÍDREM si můžete přečíst zde.

O autorovi rubriky SOBĚLÍDREM:
Před lety přivedl do Česka film Tajemství, dnes je Petr Štěpánek producentem programu Myšlením k bohatství z dílny Nadace Napoleona Hilla a spolutvůrcem programu Cesta vděčnosti. O svém poslání říká: „Smyslem mé práce není přivést druhé k sobě (myšleno ke mně), ale přivést je k sobě (myšleno k nim samým), protože kdykoliv pouze někoho následujete, nakonec místo toho, abyste vylezli ze své vlastní mentální krabice, vlezete do té jeho. Stát se dobrým Sobělídrem je v dnešní době další evoluční stupeň osobního rozvoje.“