Vánoční Improovio pohádka – 1. díl: Radimovo království

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Celý rok publikuji podcast Myšlením na vrchol, abych svým posluchačům přinesl trochu té inspirace pro lepší život. Díky tvorbě podcastu jsem poznal desítky inspirativních lidí, četl stovky příběhů od posluchačů a díky podcastu vznikl také nový, unikátní koncept seberozvojového magazínu Improovio. Adventní čas se chýlí ke konci a mnoho z nás se těší na čas strávený s rodinou. Vánoce jsou pro mnohé časem pohádek. Proto jsem pro své posluchače, ale i čtenáře webu, připravil sérii šesti podcastů, která je provede vánočním příběhem. Věřím, že i tato seberozvojová pohádka vás bude svým příběhem inspirovat k lepšímu životu. Dnes si v prvním díle představíme hlavní postavu celého příběhu – podnikatele Radima a jeho království.


Radimovo království

Podzim už se chýlil ke konci. Na stromech zbylo posledních pár barevných lístků a na parkovištích bylo po ránu slyšet typické škrábání oken zamrzlých aut. Ranní mrazíky dávaly najevo, že zima na sebe nenechá dlouho čekat. Radim naštěstí takové ranní trápení neznal. Bydlel s partnerkou Ivanou a jejich třemi dětmi v krásném a stylově zařízeném bytě nedalo městského centra. Samozřejmě že moderní bytové domy jsou už vybaveny podzemními garážemi, takže ranní odjezdy do práce jsou mnohem pohodlnější. Na Radima však každý den, přesně v 7:25, čekal před domem řidič. A běda, jak by se jen o minutu opozdil. To se prostě nesmí stát, na pořádek byl Radim pes. Však řidič si ještě dobře pamatuje, když před rokem nepřijel včas a šéf musel čekat pět minut před domem. Ještě do nedávna mu Radim jeho pochybení vyčítal. „Čas jsou peníze a já vás platím za to, abyste byl tady včas. Jestli to nedokážete, možná bychom měli zvážit, zda si zasloužíte pracovat pro mě. Ještě jednou se to bude opakovat a garantuji vám, že už si neškrtnete ani jako řidič Uberu. Je vám to jasné? A teď už jeďte. Vaše výmluvy mě nezajímají, žádná není dost silná na to, aby vynahradila čas, který jsem už teď kvůli vám ztratil.“ Přesně těmito slovy vyčinil nedochvilnému řidiči. Radimův pracovní den nezačínal příchodem do práce, ale usednutím do auta. Proto byl tak rozčílený. Jakmile usedl na zadní sedadlo limuzíny, otevíral notebook a pouštěl se okamžitě do práce. 

Cesta do továrny trvala necelou hodinu, tedy když to dobře šlo. Poslední dobou měl nejen Radim, ale jistě i další řidiči pocit, že zastupitelé na radnici dělají nějaký sociální experiment a zkouší, co vše si ještě řidiči nechají líbit. Jedna hloupější uzavírka za druhou. Jak má potom člověk přijít do práce s dobrou náladou, když už z něj samotná cesta dělá klubko nervů? A do toho ještě začíná advent, takže lidí šílí o to víc. Ještě že si Radim jako úspěšný podnikatel může dovolit platit řidiče. Ty dvě hodiny, které by strávil řízením každý den, by už těžko někde dohnal. 

V autě nejprve vyřizoval nejdůležitější e-maily a posledních třicet minut trávil analýzou nejrůznějších reportů dat z předchozího dne, aby byl dobře připraven na ranní poradu se středním managementem. Většinou, když se limuzína blížila k továrně, kterou po převratu založil Radimův tatínek, se nostalgicky podíval z okna vozu a řekl: „Tak, a jsme tady, v našem království.“ Jak trefná poznámka, pokud vezmeme v potaz nápis, který zářil na výrobní hale továrny – Nábytek Král & syn. 

Prakticky celý Radimův život byl spojený s tímto místem. Otec pocházel ze zdejší vesnice a už za dob normalizace pracoval jako truhlář v továrně. Jakmile to však bylo možné, vrhnul se v 90. letech do vlastního podnikání. Začínal v malé dílničce jen s pár řemeslníky a během 30 let se jeho malá dílnička rozrostla v moderní továrnu s více jak 400 zaměstnanci. Už jako malý kluk trávil Radim hromadu času se svým otcem, učil se nejen truhlářskému řemeslu, ale postupem času také velkému byznysu. Zatímco jeho kamarádi trávili celé prázdniny u babiček nebo na dětských táborech, Radim byl v továrně. Kamarádi, kteří byli v sobotu dlouho do rána na diskotéce, mohli v neděli vyspávat až do oběda. Ale Radim ne, ten většinu svého volného času strávil s tátou v továrně a ponocování s kamarády nebylo omluvenkou. Druhý den musel plnit své pracovní povinnosti. Továrna na nábytek od začátku svého vzniku Radima s otcem spojovala, ale někdy bývala i hlavním důvodem rozepří. Až Radimova maminka musela doma jednoho dne praštit do stolu a zakázat všechna pracovní témata u nedělního oběda.

Na konci září to byl rok, co Radimův tatínek odešel z tohoto světa. Do té doby stál vždy po jeho boku. Přestože mladý pán, jak běžně nazývali Radima jeho zaměstnanci při svých hovorech, vedl továrnu už pátým rokem, tak vždy, když byl v úzkých se svým rozhodnutím nebo si nevěděl s něčím rady, přišel za otcem, starým panem Králem, jako za svým rádcem. Otcovy zkušenosti a nadhled vždy Radima pomohly nasměrovat správným směrem.

Rána po nečekaném odchodu starého pana Krále se v Radimově srdci ještě zcela nezacelila, ale nával pracovních povinností nedovolil dlouhé truchlení. „Pro tátu byla továrna prvním domovem, byla naší společnou vášní a jsem přesvědčený, že poslední, co by si přál, by bylo, aby s jeho odchodem z tohoto světa odešel z této firmy i jeho duch. Jeho odkaz a životní hodnoty, na kterých celou firmu stavěl, budou i nadále uchovány v každém výrobku, který odjede z bran naší továrny.“ Tato slova pronesl Radim před všemi zaměstnanci, když se společně loučili se starým panem Králem.  

Příjezd do továrny probíhal každý den prakticky stejně. Pro Radima to byl rituál, se kterým každé ráno vstupoval do pracovního procesu. Žádné hlavní dveře, recepce a luxusní koberec. Tento vstup do administrativní části továrny byl spíš pro návštěvy. Řidič zastavil vždy před branami závodu, vrátný automaticky zvedal závoru. Radim ovšem z vozu vystoupil, aby vrátného pozdravil, prohodil s ním pár slov a pak už po svých pokračoval skrze výrobu do své kanceláře. Mnoho zaměstnanců si na pana ředitele pamatuje ještě jako na malého kluka, který jim koukal pod ruce. Třicet minut každý den Radimovi trvalo, než prošel celu výrobu a pozdravil zaměstnance. Protože jel v továrně nepřetržitý provoz, některé z nich potkával jen ob týden. To podle toho, zda byli na denní, nebo noční směně. 

Úsměvy, potřásání rukou, drby, ale samozřejmě i problémy a radosti všedních dní. To vše patřilo k hovorům mladého pana Krále se zaměstnanci. „Hezký den, Karle, tak jak vám to dneska jde? Všechno v pořádku? Copak to tady máte za nového pomocníka?” zeptal se Radim jednoho z nejstarších zaměstnanců, který se učil ještě u jeho dědečka.
„Ale jo, jde to, vždyť ty nový mašiny tu práci dělaj skoro sami, člověk je to musí jenom naučit. Tohle je náš mladej. Syn se sice nepotatil a na řemeslo je levej, ale alespoň mám vnuka. Nastoupil minulej tejden a zatím mi kouká pod ruce. Ale neboj, Radime, ostudu mi tady dělat nebude, to já si ho vytrénuju,” odpověděl se vší vážností truhlářský mistr Karel, který zrovna přes své silné brýle kontroloval práci svého vnuka a předával mu své zkušenosti.
„Tak vás u nás vítám, mám radost, že tu máme dalšího následovatele rodu. Jak se jmenujete?” řekl Radim a s úsměvem natahoval svou pravici k novému zaměstnanci.
Ten ji přijal a s nadšením dodal: „Děkuji, pane Králi, jsem taky Karel, jako děda. Chtěl bych jen říct, že pracovat u vás v továrně je pro mě čest, už od dětství slýchávám dědovy historky, jak s vaším panem otcem pracovali v té staré dílně za továrnou, kde váš pan otec vybudoval to řemeslné muzeum. Strašně rád se tam chodím dívat, je tam taková nezapomenutelná atmosféra.” Radim jen s úsměvem přikývnul a pokračoval dále skrze výrobu do své kanceláře. 

Jakmile vkročil do administrativní části závodu a pozdravil se s recepční, jako by na sebe navlékl jiný kabát. Jako by vstoupil do nové role. S usměvavého a vlídného pana ředitele se najednou stal přísný a tvrdý byznysmen, který budil respekt. Radim se mžikem soustředil na vše důležité, ale ranní procházku výrobou si nikdy neodpustil. Při vstupu do kanceláře nemohl přehlédnout velký dárek na konferenčním stole. Zarazil se a udělal pár kroků zpět k asistentce s překvapeným dotazem. „Co to je za dárek na mém stole?”
Asistentka Klára byla už na podobné dotazy od šéfa zvyklá. Očekávala podobnou reakci, proto měla připravenou celou odpověď a profesionálním úsměvem reagovala: „Zítra máte desetileté výročí s vaší přítelkyní, pane Králi. Na večer máte rezervovaný stůl v oblíbené restauraci a řidič odpoledne vyzvedává děti, aby je odvezl k babičce. Jak jste si přál. Zítra pak žádné schůzky nemáte. Počítám s tím, že hned další den odjíždíte s rodinou na týden do Tater.”
Radim se jen chytil za hlavu a podivil se. „Cože, to už je dnes to výročí? Teda ten čas letí. No, ještě že vás tady mám, Kláro, je vidět, že ta dlouholetá spolupráce s tátou vás připravila na všechno. Jste zlatá, moc děkuji. Tak, prosím, svolejte poradu na desátou. Tím, že budu příští týden mimo, tak se chci potkat se všemi manažery.”
Klára byla dáma v letech, plná zkušeností, a tak pohotově reagovala: „S tím jsem samozřejmě počítala, všichni už to mají zanesené dávno ve svém kalendáři.”
„No jistě, jako vždy, že mě to ještě překvapuje. Na zlatníka se už neptám, je mi jasné, že je vše zařízeno, děkuji, Kláro.” Ta se jen usmála jako poděkování za lichotku a Radim pokračoval dále do své kanceláře. Odložil kabát, usadil se do svého křesla, podíval se na velký obraz na stěně a s nostalgií se na chvíli zahleděl na velkou fotografii svého otce. Vše šlo jako na drátkách a nic nenasvědčovalo tomu, že se už brzy obrátí celý Radimův život vzhůru nohama…


Zde končí první díl naší vánoční pohádky, ve které jsme si představili postavu hlavního hrdiny. Jaká situace obrátí Radimův život vzhůru nohama? Splní slib, který dal své partnerce? Dokáže vést firmu bez svého otce? Jaký je nyní podle vás Radim člověk? Je to jen arogantní a přísný byznysmen, nebo podnikatel s vlídnou tváří, který má strach ukázat svou zranitelnost? V každém vydání magazínu Improovio dávám čtenářům otázky, kterými se je snažím vést k zamyšlení, a podobně tomu bude také na konci každého dílu naší vánoční pohádky. Zkuste sami přemýšlet nad těmito otázkami, a pokud máte chuť, můžete sami začít v příběhu pokračovat. Jak by podle vás tento příběh mohl pokračovat? Máte odvahu zapojit svou představivost a kreativitu? I tohle může být výzva, kterou můžete přijmout a pokračovat v příběhu podle sebe. Jak bude příběh pokračovat v té mojí verzi, se dozvíte už zítra – 20. prosince. Pokud jste se ovšem k naší vánoční pohádce dostali později, můžete v příběhu pokračovat už nyní. Ať už ve formě podcastu, nebo článku na webu. A pokud hledáte nějaký dárek na poslední chvíli, můžete využít dárkový poukaz na předplatné magazínu Improovio. Co konkrétně s tímto poukazem budete darovat, zjistíte zde.

© Lukáš Eder