Proč prohráváme hru s osudem aneb Jak konečně převzít zodpovědnost za své sny

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Kolikrát se vám už v životě stalo, že jste se rozhodli jít za nějakým konkrétním cílem, ale po čase jste zjistili, že děláte něco úplně jiného? Sám si vybavuji mnoho takových situací ve svém životě. Hubnout jsem se snažil snad celý život. Začít se lépe stravovat a více sportovat. Když se člověk rozhodne v životě něco změnit, tak v ten okamžik rozhodnutí je většinou plný energie, protože ho pohání nadšení a touha. Jak ale časem najedeme zpět do stereotypu všedních dnů, jako bychom na všechny naše přání, sny a touhy zapomněli. Jako bychom se nikdy pro žádnou změnu nerozhodli. Podcastem Myšlením na vrchol se snažím hlavně inspirovat k životní změně, ale v seberozvojovém magazínu Improovio už společně pracujeme na konkrétních krocích.

Možná to znáte taky. Snadno se tak stane, že přátelům slíbíme setkání v kavárně, kde už neudržíme chuť na sladké a také si jeden ten dortík objednáme. „Však co, jeden kousek nám postavu nepokazí,“ omluvíme v tu chvíli své spontánní jednání a s chutí se zakousneme do sladké laskominy. A v tu chvíli vlastně máme pravdu, jeden kousek opravdu postavu nepokazí. Horší už potom je, když si takovou omluvu říkáme každý den. Nebo si možná můžeme říct: „Nevadí, vypotím to v posilovně.“ Jen už potom tak nějak zapomeneme do té posilovny jít. Napadlo vás někdy, proč je tak snadné podlehnout něčemu, co nechceme, a tak náročné dělat něco, co opravdu chceme?

Petr Kovařík v nedávném rozhovoru říkal, že nejhorší, co se nám v životě může stát, je přijít o pozornost. Z nepozornosti se člověk snadno vyžere na 120 kg a věřte, že vím, o čem mluvím. Jenže jak si neustále udržovat svou pozornost? To je přece strašně náročné. Copak je možné neustále kontrolovat své chování a myslet jen na to, co opravdu v životě chceme? Pokoušet se o něco podobného, mít neustálou a 100% kontrolu nad svým chováním, je prakticky nemožné. V zásadě je to proti přirozenosti každého z nás, respektive bychom se jen snažili popírat systém, podle kterého funguje lidské myšlení a chování.  

První chybu, kterou většinou děláme, je, že většina z nás o sobě uvažuje jako o rozumné bytosti. Tak to ale ve skutečnosti vůbec není. Jak píše psycholog Petr Pacher v seberozvojovém magazínu Improovio: „Ve skutečnosti jsme emoční bytosti, které občas používají rozum.“ Tuto myšlenku použil Petr v nejnovějším vydání magazínu, které vychází až na konci prosince a které právě teď připravujeme do tisku. V aktuálním čísle se zaměřujeme na drobné kroky, se kterými dosáhneme velkých životních změn. Takových změn totiž nedosáhneme, jen když uděláme jednou něco jinak než doposud. Pro velké změny potřebujeme změnit především naše návyky. To, co děláme každý den, co opakujeme, rozhoduje o tom, jakých výsledků v životě dosahujeme. Jenže jak říká Petr Pacher, jsme emoční bytosti a většina chování všedního dne není řízena skrze rozum, nýbrž skrze emoce. 

Jsou to právě emoce, co ovládá naše chování. Z podstaty lze emoci vnímat jako energii, je to impulz k chování. Emoce nás vedou k chování, nikoliv rozum. Samozřejmě ale i rozum a jeho myšlenky vyvolávají nějaké emoce, stejně jako informace, které pouštíme do naší mysli, a stejně jako prostředí, ve kterém se každý den nacházíme. Když si uvědomíme, že většina chování všedního dne není řízena rozumem, ale emocemi, tak už si potom můžeme snadno uvědomit, proč tak snadno děláme něco, co vlastně vůbec dělat nechceme. Naše mysl jen reaguje na podněty v okolí. Přijímá informace okolo sebe, ty vyhodnocuje a na základě těchto informací volí vhodné chování. Proto když jsme na oslavě a naše mysl vnímá, že všichni jedí dort nebo pijí alkohol, zrcadlí jejich chování. Jako lidé máme také potřebu socializace. Nechceme vystupovat z řady. A tak přebíráme chování od lidí v našem okolí, aniž bychom přemýšleli, zda je to v souladu s našimi tužbami, sny a cíli. 

Když mluvíme o světě emocí a rozumu, tak si to většinou představujeme jako komunikaci mezi myslí a srdcem. Nejčastěji si představujeme, že pocity vychází z našeho srdce a myšlenky zase z mozku. Ve skutečnosti je samozřejmě centrum vnímání v našem mozku. Ten ovšem spouští hromadu fyziologických procesů, kterými reaguje na konkrétní informace. Když například dostaneme strach, krev se nám začne hromadit v dolních končetinách. Přestává se prokrvovat horní polovina těla, a proto začínáme blednout ve tvářích. Proto máme pocit, jako by nám tuhla krev v žilách. Vše má ale svůj důvod. Nic se neděje jen tak. Každá emoce a každý proces v našem těle má nějaký smysl. Konkrétně tento proces nám umožňuje nahromadit v nohách více energie pro rychlý útěk. 

Když podobným způsobem pochopíme základní principy, podle kterých se řídí lidské chování, tak mnohem snadněji můžeme začít toto chování vědomě ovládat. Je to podobné, jako když řídíte auto. Řidič potřebuje nejprve pochopit alespoň základní principy, podle kterých se auto ovládá. Nepotřebuje vědět, co se děje v motoru a jaký je poměr mezi ozubenými koly v převodovce. Stačí znát jen ty základní ovládací prvky. Na co slouží jednotlivé pedály, jak se s nimi pracuje a podobně. Při jízdě už nad tím nemusí přemýšlet a už jen řídí a ovládá svůj automobil. A podobně lze vnímat také řízení našeho chování, respektive řízení života takovým směrem, jakým opravdu chceme.

Základní principy spolupráce mezi emocemi a rozumem probereme více dopodrobna v prosincovém vydání magazínu Improovio, které od 30. 12. rozesíláme mezi naše předplatitele. Bude začátek roku, a tak se většina z nás znovu bude snažit o ta stará dobrá novoroční předsevzetí. Na konci ledna potom většinou zjistíme, že už jsme zajeli zase zpátky do starých kolejí, a tak většina z nás své snažení o změnu odloží zase o rok.  Možná ale, že když si uvědomíme, proč se nám to děje a podle jakých principům se řídí lidský život, tak už nebudeme muset nic vzdávat. Stačí jen respektovat určité principy, pochopit je a naučit se s nimi pracovat. A věřte, že to není vůbec žádná věda. Je to vlastně strašně jednoduché, jen v tom vidíme složitosti. Mně samotnému pomohlo, když jsem tyto principy pochopil, přijal je a přestal s nimi bojovat. Plnění cílů nejenže byla potom vlastně hračka, ale hlavně to byla také zábava a já už se nemusel utápět v těch vyčítavých myšlenkách a pocitech, které nám jen ubírají sebevědomí. 

Abyste ale jen neřekli, že se tady odkazuji na magazín, aniž bych dal nějaký konkrétnější tip, tak vám slibuji, že v další epizodě Myšlením na vrchol se na téma spolupráce mezi rozumem a emocemi, chcete-li mezi myslí a srdcem, podíváme trošku více do hloubky. Takže pokud patříte mezi každodenní posluchače, můžete se těšit na další epizodu zítra, a pokud si raději pouštíte více epizod zpětně, stačí ve vaší podcastové aplikaci jen přejít na další epizodu. Než tak ale uděláte, než si poslechnete další díl, zkuste se, prosím, nejprve zamyslet nad situací ze svého života, kdy emoce převzali vládu nad chováním.

  • Vybavujete si už nějakou situaci, kdy jste sami přistihli, že děláte přesný opak toho, co byste opravdu dělat chtěli?
  • Co způsobilo toto chování?
  • Proč jste se chovali jinak?

Věřím, že předplatitelé Improovia budou s novým číslem schopni najít odpověď a že je nové číslo o světě emocí a rozumu podpoří v plnění novoročních předsevzetích mnohem víc, než jen nějaký motivační diář nebo cokoliv podobného. Takže pokud už teď hledáte nějaký nástroj, co by vám pomáhal s opravdovou životní změnou, stačí být předplatitelem Improovia a nové číslo dostanete do poštovní schránky mezi prvními čtenáři a ještě budete mít poštovné zdarma. A pokud bych si mohl ještě v závěru podcastu trochu přihřát polívčičku a dát vám těsně před Vánoci nějaký tip na dárek, tak věřím, že s předplatným magazínu Improovio můžete darovat mnohem víc než jen seberozvojový časopis. Věřím, že s ním můžete darovat životní změnu k lepšímu. Takže pokud hledáte nějaký dárek na poslední chvíli, připravili jsme pro tyto případy poukaz na předplatné, který si můžete jednoduše vytisknout. Můžete jej získat zde.

Přeji vám všem úspěšný a krásný den.

© Lukáš Eder