2 zlozvyky všech sebemrskačů

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Znáte ten pocit, když člověk po něčem touží tak moc, že není schopen přestat, dokud nedosáhne svého cíle? Je to pocit, když v sobě zažehneme plamen neutuchající touhy a současně uvěříme ve své vlastní schopnosti. Jakmile se nám podaří kombinovat tyto dva základní aspekty úspěchu a k nim získáme i potřebné schopnosti, tak snad můžeme získat pocit, že už nás na cestě za úspěchem nic neohrozí. Jenže někdy je naše touha po úspěchu tak silná, že se stane až oslepující. V tu chvíli přestáváme být obezřetní a pozorní. Myslíme jen na jeden cíl a nejsme ochotni přestat, dokud cíle nedosáhneme. Z jedné strany si možná říkáte, že je to přesně to, čeho člověk potřebuje dosáhnout, aby změnil svůj život, ale z druhé strany to stejně tak může být důvodem neúspěchu. 

Ve výsledku nám totiž vždy každý extrém víc škodí, než prospívá, a čtenáři druhého vydání seberozvojového magazínu Improovio už vědí, jak je důležité na cestě za úspěchem neustále vnímat sama sebe, pravidelně se zastavovat a dívat se na své snažení z nadhledu. Jakmile tohle přestaneme dělat, jakmile budeme zaslepení touhou po dosažení cíle a budeme jen makat a dřít, aniž bychom se zastavili, tak se v ten moment sami staneme největší překážkou úspěchu, kterou nejsme schopni překonat. 

Své o tom ví i Petr Jan Juračka, který byl hostem minulé epizody podcastu. Kdo slyšel rozhovor s Petrem nebo jej sleduje na sociálních sítích, tak ví, že se v letošním roce vypravil na expedici k pokoření Masalu, jedné z osmitisícovek v Nepálu. Petr v rozhovoru zmínil, že na expedici trénoval prakticky pět let. Makal na své fyzičce, dřel a trénoval, aby měl alespoň příležitost na tu jednu krátkou chvíli se rozhlédnout z vrcholu osmitisícovky. Ten příběh přípravy ale určitě není celý. Taková expedice do Himalájí není vůbec zadarmo, a tak bylo jednou z Petrových výzev získat i dostatek financí. Teď si představte, že vám někdo přislíbí podporu, že se stane sponzorem takové expedice, ale tři dny před odletem od dohody ustoupí. Tolik let člověk trénuje a maká pro jediný sen a pak to zhatí jedno jediné rozhodnutí, které už není schopen ovlivnit. Nakonec se ale i tak podařilo Petrovi prostředky na cestu získat, a tím vzrostla i jeho šance na úspěšné splnění cíle. 

I tak se mu ale nepodařilo vrcholu dosáhnout. Kdo slyšel náš rozhovor, tak zná i důvody. Petr dostal výškovou nemoc, začala mu třeštit hlava, měl závratě, až začal vidět dvojmo. Což asi sami uznáte, že je pro fotografa nemilý handicap. Zkuste se jen vcítit do Petra. Několik let makal na své fyzické kondici, dokázal překonat nespočet možných překážek, získal prostředky na cestu, a když už byl jen kousek od svého cíle, tak se musel vzdát. Jinak by ho to mohlo stát život. Kdo již četl Petrovu první knihu Ze života fotografa, tak ví, že v Petrově životě bylo a je dost běžné, že šel i přes bolest až za hranici fyzických sil, třeba jen aby získal jeden jediný snímek. Pro normální lidi, kteří nepropadli takovému nadšení a touze, něco nepochopitelného. 

A teď si představte, že po několika letech dřiny a překonání všech možných a nemožných překážek se vrátí domů. Jasně, člověk je po čase rád, že se vrátil v pořádku a ve zdraví zpátky k rodině. Pořád tam ale je ten nesplněný cíl. Sen, pro který to všechno dělal. Upřímně si myslím, že ať se člověk snaží sebevíc, tak ho prostě musí mrzet, že si nesplnil cíl, pro který tolik obětoval a pro který tak dřel. A ještě když ví, že to bylo především kvůli tomu, že ignoroval sám sebe. Nemyslíte?

  • Jaké pocity byste prožívali, pokud byste byli na jeho místě?
  • Jaké myšlenky by se vám asi honily hlavou?
  • Byli byste schopni znovu plánovat po pár dnech stejný projekt a ještě s nadšením spouštět úplně nové?

Petr po návratu z neúspěšné expedice, kde prakticky málem přišel o zrak, nejenže plánuje tu samou expedici na další rok, ale prakticky obratem spouští nový projekt a úspěšnou kampaň pro novou knihu a film na Hithitu.

Možná si říkáte, proč zde vlastně vyprávím tuto epizodu z Petrova života. Ten důvod vám samozřejmě hned vysvětlím. Rád bych na tomto příkladu ukázal dvě zásadní věci, které mohou být inspirací pro každého z nás. První z nich je fakt, že i když v životě prožijeme jakékoliv zklamání a nezdar, tak nikdy nedává smysl utápět se v lítosti, naštvání, vzteku nebo jakékoliv agresi. Víte, já znám mnoho lidí, kteří jsou schopni se obviňovat a utápět v lítostivých myšlenkách kvůli mnohem menším hloupostem. Jsou lidé, kteří se i ze sebemenšího nezdaru uzavírají do sebe a nechají svou mysl otrávit toxickými myšlenkami. Někdy jim trvá i týdny, možná měsíce, než dokážou zapomenout na špatnou zkušenost, a až potom si možná zkouší pohrávat s myšlenkou na nový cíl. Na ten nepodařený ale chtějí raději zapomenout. Raději to vzdají a už se o něj nikdy nepokusí jenom proto, aby si náhodu nepřipomněli svůj nezdar. 

Všimněte si ale, že Petr Jan Juračka jen pár týdnu po svém návratu nejenže už se plný energie pouští do nové tvorby a nových cílů, ale současně se znovu plánuje vrátit do Nepálu, aby pokořil Masalu. Současně si je také dobré všimnout, že si je dnes schopen uvědomit, kde udělal chybu. Petr už dnes ví, že kdyby více naslouchal sám sobě a svým pocitům, tak by možná svůj cíl dotáhl až do konce. Jenže na kdyby se nehraje. A je úplně jedno, zda je naším cílem vyšplhat na osmitisícovku, vystudovat vysokou, rozjet vlastní podnikání nebo cokoliv jiného, co vás zrovna napadá. Jakmile při cestě za cílem ignorujeme sami sebe, nejsme schopni naslouchat si a vnímat se a necháme se zaslepit vlastní touhou jen po daném cíli, tak si to může vybrat krutou daň. Čímž se dostáváme k druhému aspektu, který mnoho lidí podceňuje nebo vnímá jako méně důležitý. Tím aspektem je nedostatečné sebeuvědomování

Zkuste se nyní, prosím, sami zamyslet, jak moc jste schopni být si opravdu vědomi sami sebe na cestě životem. Jak často se zastavuje, abyste si uvědomili, zda to, co děláte, dává ještě smysl? Kolik energie denně věnujete nějaké vědomé sebereflexi? Ano, slyšíte správně. Řekl jsem denně, protože jsem přesvědčený, že tak jako každý den pečujeme o hygienu našeho těla, tak se potřebujeme naučit pečovat také o hygienu naší duše. Máte nějaký rituál pro svou každodenní duševní hygienu? Jaký a jak vám pomáhá při cestě za lepším životem? Budu moc rád, když mi napíšete a podělíte se o svůj rituál do mého e-mailu [email protected]. Pokud žádný takový rituál nemáte, tak nezapomínejte na pravidlo č. 1: Nemá smysl začít se litovat. Můžete začít jednat a možná si takový rituál vytvořit. I k tomu inspiruje a vede čtenáře magazín Improovio v rámci seberozvojových pracovních listů. Takže jestli hledáte nějaké tipy a nástroj, který by vám je pomáhal aplikovat do života, Improovio je právě pro vás a je k dispozici jen zde. 

© Lukáš Eder