Jak objevit sebehodnotu a stát se mistrem svého života?

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Sedí muž v kavárně, popíjí kávu, když v tu chvíli do kavárny vstoupí jeden z jeho nejoblíbenějších umělců. Samotný Pablo Picasso. Muž neudrží své nadšení a odhodlá se mistra oslovit. „Dobrý den, mistře, nezlobte se, že vás takto obtěžuji. Vím, jak je to nevhodné. Nicméně bych vám rád řekl, že moc obdivuji vaši tvorbu. Mám již doma několik vašich obrazů, a proto bych si vás dovolil obtěžovat a zeptat se, zda byste byl ochoten vytvořit i jeden autentický obraz jen pro mě.“

Pablo Picasso si muže prohlédl a pak pravil: „Ano, mohl bych vám udělat obraz na míru. Posaďte se zpět ke stolu, ateliér mám za rohem, a vyčkejte, až přijdu.“

Muž se celý nervózní a překvapený mistrovým přístupem posadil zpět a objednal si ještě jednu kávu. Než ji však stihl dopít, tak byl mistr zpět v kavárně a v rukou držel namalovaný obraz. Barva ještě ani nestihla zaschnout. Muž se na obraz podíval a padl do údivu. „Mistře, no to je neuvěřitelné, jak jste mohl za tak krátkou dobu vytvořit takto úžasné dílo? A jak jste mohl za tak krátkou chvíli poznat, jaký obraz se mi bude líbit? To je neuvěřitelné, mistře, to bude to nejkrásnější dílo, které budu mít od vás ve své sbírce. Jakou cenu si žádáte za vaše dílo?“

Pablo Picasso odpověděl: „Žádám sto tisíc dolarů.

V tom se muž zalekl. „Cože? Tolik? Ale, mistře, tolik jsem nikdy za váš obraz nedal. Navíc, vždyť jste ten obraz dělal sotva patnáct minut. Jak si můžete žádat tolik peněz za tak krátkou dobu?“

Na to Pablo Picasso znovu zcela suverénně odpověděl: „Ale já jsem ten obraz nedělal patnáct minut. Tento obraz je výsledkem mé celoživotní práce.“

Tento příběh mi vyprávěl Martin Luňák, který byl také kdysi hostem mého podcastu a který se podělil o svůj pohled na sebepoznání v druhém vydání seberozvojového magazínu Improovio. Martin mi chtěl na tomto příběhu ukázat, jak málo si jako lidé uvědomujeme vlastní hodnotu a jak býváme překvapení, když se potkáme s někým, kdo si jí je naopak plně vědom. 

Realita je, že většina lidí ve společnosti není šťastná ve své práci. Dělají práci, která je nebaví a nenaplňuje. A to se samozřejmě netýká jen lidí, kteří pracují za nižší mzdu. Mnohdy jsou tito lidé i na vysokých manažerských pozicích. Mají vysoké platy a svůj nedostatek štěstí se snaží kompenzovat neustálým útěkem od reality. Kompenzují si svou nenaplněnost drahými auty, milostnými vztahy a podobně. To vše přinese krátkodobý pocit štěstí, ale s opravdovým pocitem naplnění to nemá nic společného. Proč je pro nás tak těžké dosáhnout skutečného štěstí?

Upřímně si myslím, že nejčastější chybu děláme v tom, že očekáváme trvalé štěstí z věcí, které nám jej přinést prostě nedokážou. Myslím si, že musíme něco získat, abychom byli v životě šťastní. Výsledkem tohoto uvažování ovšem je, že se z nás místo šťastných jedinců stávají jen cíloví feťáci, co se pořád dokola ženou za další dávkou dopaminu. Takovou dávku samozřejmě získáme, když dosáhneme nějakého cíle nebo získáme palce a srdíčka na Facebooku. A protože se nám to líbí, tak chceme další dávku, a jak se říká, s jídlem roste chuť, takže potřebujeme ještě víc než předtím. Když se v tomto kontextu zamyslíme nad příběhem s Pablem Picassem, tak co si o tomto příběhu myslíte? Co asi dělá mistra malíře celý život šťastným? Opravdu si myslíte, že celý život maloval obrazy, aby si jednoho dne mohl za svou práci říct horentní sumu? Upřímně si to nemyslím, a i když jsem jej neznal, tak si dovolím tvrdit, že jej šťastným mohla dělat už samotná tvorba jeho děl. Ne jen samotný výsledek.

A přesně zde si myslím, že bychom mohli hledat cestu ke štěstí, na které zcela přirozeně objevíme i vlastní sebehodnotu. Myslím si, že když budeme dělat dlouhodobě něco, z čeho nebudeme mít dobrý pocit a co nám nebude přinášet dobré emoce, tak si velmi těžko začneme vážit sami sebe. Přece, zcela logicky, když nemáme dobrý pocit z toho, co děláme, jak si můžeme začít sami sebe skutečně vážit? Těžko budeme schopni ocenit sami sebe, když nevidíme přínos v tom, co děláme, a když nám naše činnosti nepřináší dobré emoce. Proto si myslím, že bychom co možná nejčastěji měli dělat činnosti, jež nás přirozeně baví. Jakmile začneme prožívat pocit štěstí ne jen při dosažení nějakého výsledku, ale už na samotné cestě za ním, tak je to pro nás signál, že tohle je přesně ta činnost, které bychom se měli dlouhodobě věnovat a ve které bychom se měli stát opravdovými mistry.

Možná že teď už někoho napadají nějaké konkrétní činnosti, jež mu přinášejí do života pocit naplnění. A možná už přemýšlíte, jak byste se mohli takovou činností uživit. Já si ovšem myslím, že ne vše, co nás baví, se musí nutně stávat zdrojem naší obživy. Ne vše nám musí generovat peníze, protože nejen penězi lze měřit vlastní hodnotu. Když je práce koníčkem, je to dar. Není to však podmínkou životního štěstí. Důležité je najít si nějaký podobný zdroj štěstí v životě, pokud jej nenalézáme ve své práci. 

Žijeme v roztěkané době, ve které se mistrovství stává velikou vzácností. Neustále přicházíme o vlastní pozornost, zaměřujeme se na věci, které nejsou vůbec podstatné, a to skutečně důležité nám utíká. Z osobní zkušenosti mohu říct, že existuje jeden univerzální lék na smutek, lítost, vztek, zášť a podobné negativní pocity. A tím lékem je tvorba. Když začnete tvořit a dostanete se do stavu flow, rázem jdou všechny negativní myšlenky stranou. Rázem žijete jen přítomným okamžikem, netrápí vás, co si kdo myslí, a soustředíte se pouze na svou činnost. A čím častěji se své činnosti věnujete, tím blíže jste svému mistrovství. A kdo ví, možná také někdy potkáte někoho, pro koho bude mít vaše mistrovství velikou hodnotu. Možná vám také někdo za vaše mistrovství zaplatí sto tisíc dolarů nebo taky možná díky němu získáte mnohem víc než jen peníze. To ale teď není vůbec důležité. Důležité je, že už prožíváte štěstí na samotné cestě, a ne jen v jejím cíli. 

  • Máte v životě nějakou činnost, která ve vás vyvolává pocit štěstí?
  • A jak často se jí věnujete?
  • Chcete se stát mistry, nebo jste jen zaslepení hromadou důvodů, které vám v tom brání?
  • A nebylo by lepší zaměřit na způsoby, se kterými by to šlo?

Možná že někdo už ví, jaké činnosti mu přinesou do života štěstí. Ale stejně tak je i možné, že někdo tápe. Neví, co by ho mohlo bavit. Přes hromadu povinností a starostí si už ani nepamatuje, co to je dostat se do flow, a možná je tak smutný, že nemá v životě nic, co by jej bavilo. Což může být důsledek našeho nízkého sebepoznání. Neznáme sami sebe, a tak ani nevíme, kým bychom se chtěli stát za pět nebo deset let. Je to stav, kdy nejsme schopni vidět vlastní cestu. Vím, jak těžké to je, dostat se do takového stavu. A to byl jeden z důvodů, proč jsme druhé vydání Improovio magazínu zaměřili na téma sebepoznání. Nečekejte ovšem, že byste přečtením jednoho magazínu dokonale poznali sami sebe. Sebepoznávání je celoživotní proces a toto vydání by mohlo být jen dobrým impulzem, který vám pomůže stávat se mistrem svého vlastního života. Doprodej posledních čísel druhého vydání Improovia s tématem sebepoznání je k dispozici jen zde. Věřím, že toto číslo bude přínosem pro každého, kdo si uvědomuje, že může zlepšit svůj vlastní život. A pokud máte jakoukoliv zkušenost nejen s tématem sebepoznání, budu velmi rád, když se o svou zkušenost podělíte třeba do mého e-mailu [email protected]. Už teď se těším na vaše zkušenosti a přeji vám dnes úspěšný a krásný den.

© Lukáš Eder