Proč harmonie mezi myslí a srdcem rozhoduje o štěstí?

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Pokud jste rodičem a máte malé děti, tak pro ně jistě chcete vždy pouze to nejlepší. Jak ale poznat, co to je? Jak vědět, že směr, kterým vedeme naše dítě, je správným směrem? Z jakých zkušeností vycházíme? Kdo znáte můj osobní příběh, ať už jako dlouhodobý posluchač podcastu Myšlením na vrchol, nebo jako čtenář seberozvojového magazínu Improovio, tak jistě víte, že i já mám doma dva syny. A věřte, že i pro mě je prakticky každodenní výzvou směrovat naše děti ne směrem, který já pokládám za správný, ale směrem, který si chtějí zvolit oni sami. Starší syn zrovna řeší výběr střední školy. Myslím si, že tohle je v dnešní době období našeho vývoje, kdy poprvé stojíme před takovým velkým životním rozhodnutím. Alespoň tak jsem to vnímal já, když si dnes vzpomenu na své dětství. 

Kolik z nás ale ve svém životě dělá v oboru, pro který se rozhodl v 15 letech? Já jsem se tehdy například rozhodl pro průmyslovou školu se zaměřením na konstrukci silničních vozidel. Upřímně, mně je tento obor dost k ničemu. Tehdy mě ale k mému rozhodnutí nikdo nenutil. Rodiče mi nechali svobodnou volbu a za to jsem jim velmi vděčný. Protože z osobních zkušeností vím, že ne vždy tomu tak je. Někteří rodiče mají potřebu otisknout do svých dětí své nenaplněné ambice a jejich první velké životní rozhodnutí udělají za ně.

  • Jenže když se jako děti nenaučíme určit si sami směr svého života, tak kdy se to potom máme naučit?
  • Můžeme se potom divit, že se v dospělosti protloukáme životem a jen reagujeme na rozhodnutí jiných lidí, protože se nejsme schopni rozhodovat sami?
  • Přijmout zodpovědnost za svůj život?
  • Své myšlení i emoce?

Když se pokusím dnes podívat na období svého prvního velkého rozhodnutí tak trochu z nadhledu, nemohu si nevšimnout, na základě čeho jsem se tehdy rozhodoval. Poprvé jsem si to uvědomil před pár lety na našem třídním srazu se základní školou. Naše milá třídní učitelka s sebou na sraz přinesla něco, na co už asi většina lidí ze třídy dávnou zapomněla. Tehdy, když jsme ukončovali základku, jsme dostali za úkol napsat slohovou práci. Zadání znělo: Já za 15 let. Když jsem četl vlastní slova, jež jsem napsal před patnácti lety, jako bych si četl o životě svého táty. Bylo proto jasné, že mé první velké rozhodnutí bylo ovlivněno životem mého táty i přesto, že mě do ničeho nenutil. Táta byl pro mě vzorem, a tak se není čemu divit, že směr, kterým jsem se rozhodl vydat, vycházel z jeho života.

Vzpomněl jsem si na tuto situaci, když jsem natáčel rozhovor s bankéřem Františkem Kalivodou. Pokud jste náš rozhovor ještě neslyšeli, můžete si jej poslechnout prostým překliknutím ve své podcastové aplikaci, ale samozřejmě je k dispozici v záložce rozhovory na webu improovio.cz. František se celé dětství věnoval lednímu hokeji. Jeho otec byl profesionálním hokejistou, a tak je asi zřejmé, že byl k tomuto sportu odmalička veden. Co mě osobně velmi překvapilo, tak bylo právě to Františkovo rozhodnutí, které udělal v 15 letech. Logicky bychom mohli říct, že pokud byl jeho táta hokejistou a sám František hrál celé dětství hokej, miloval tu hru a měl pro ni vášeň, tak půjde ve stopách otce. A samozřejmě že jako malý kluk o tom snil. Přesto se ale, při své velkém rozhodnutí ve svých 15 letech, František rozhodl vykročit jiným směrem. Věděl, že profesionální hokejista z něj nebude. Přesto ale nebyl zklamaný. Přestože miloval hru s názvem lední hokej, tak se nenechal unést vlastními emocemi a tehdy dal na vlastní rozum. A to si myslím,  že je na příběhu, dnes úspěšného bankéře a manažera, to skutečně cenné.  

František dnes ví, že tehdy udělal dobré rozhodnutí. Byl si i přes svou lásku k hokeji už v patnácti letech schopen uvědomit, že konkurence je až příliš velká. Prosadit se se mezi vrstevníky, kteří byli možná talentovanější než on, by jej tak stálo až příliš mnoho energie. A čtenáři třetího vydání magazínu Improovio s názvem Myšlením k bohatství už vědí, jak funguje zdroj naší životní energie. Zkrátka a dobře, i přes silnou vášeň k hokeji by pravděpodobně František dříve nebo později začal o svou energii přicházet, protože by ho úspěch stál až příliš mnoho sil. 

Co si však myslím, že je na tomto příběhu opravu důležité a na co bych rád ukázal, je jeden fakt. František se sice vzdal svého dětského snu být hokejistou jako táta, to ale neznamená, že se musel vzdát své lásky k hokeji a splnit si jiné sny, když se zúčastnil mistrovství světa jako hokejový rozhodčí. Už jako kluk měl rád čísla, a tak jej to zcela přirozeně táhlo do oboru, kde by svou druhou lásku uměl uplatnit. I díky vlastnostem, které si vybudoval ve sportu, si vybudoval úspěšnou kariéru v bankovnictví a procestoval kus světa. Na co bych chtěl dnešním podcastem ukázat a proč vůbec zmiňuji příběh Františka Kalivody je skutečnost, že jsou v našich životech situace, kdy je potřeba najít rovnováhu mezi emocemi a rozumem. Chci tím říct, že ne vše, co nám radí rozum, je vždy správná cesta a stejně tak ne vždy to, co bychom chtěli dělat a co nás baví, znamená, že to dělat musíme a že v tom budeme nejlepší. 

Pro mě jsou lidé jako František Kalivoda velkou inspirací. Už například jen v tom, že dokázali vzít život do svých rukou a přes svůj úspěch si dokázali udržet i pokoru a životní nadhled. Potkávání s takovými lidmi mi dokazuje, že je v naší společnosti mnoho slušných a poctivých lidí. A proto se budu moc těšit, až poznám i někoho z řad posluchačů tohoto podcastu nebo čtenářů webu a magazínu Improovio. Pokud o takové setkání stojíte, stačí mi napsat zprávu na [email protected] a já si na vás moc rád udělám čas. A pokud máte zájem začít aktivně pracovat na svém osobním rozvoji, tak pro tyto účely vznikl tištěný magazín Improovio. Každé dva měsíce vychází nové číslo, tematicky zaměřené na jednu oblast osobního růstu. To své číslo si můžete vybrat zde.

Budu věřit, že i ve vašich rukou splní svůj účel. Přeji vám krásný a úspěšný den.

© Lukáš Eder