2 druhy jistoty – který z nich potřebujeme pro růst?

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Věříte na náhody? Já už tedy rozhodně ne. Zrovna když jsem psal předchozí epizodu tohoto podcastu, kde jsem se zamýšlel na tématem životních jistot, vznikla na to samé téma zajímavá diskuse v Improovio klubu – naší uzavřené FB skupině. K minulému podcastu mě inspiroval rozhovor s podnikatelem a řemeslníkem Jirkou Čechem. Jak při rozhovoru, tak při tvorbě minulého podcastu jsem si několikrát vzpomněl na příběh Josefa Michálka. Pepa je také jedním z pravidelných posluchačů tohoto podcastu a samozřejmě také členem naší uzavřené skupiny na Facebooku. A nebyl to právě nikdo jiný, kdo rozpoutal diskusi na téma životní jistoty. Proto říkám, že náhody prostě neexistují. Podle mě se vše kolem nás děje z nějakého důvodu, otázkou možná jen zůstává, zda jsme schopni vnímat vše, co se okolo nás děje, nebo zda jsme zaslepeni naší sociální bublinou?

Nejprve bych si dovolil Pepu Michálka takto na dálku pozdravit a poděkovat mu za jeho aktivitu ve skupině Improovio klub. Jak jsem již zmiňoval, tak během rozhovoru s Jirkou Čechem jsem si několikrát vzpomněl na právě na Pepův příběh, protože mají podle mě mnoho společného. A to nejen v tom, že oba dva pracovali nějaký čas u policie. Jak Pepa Michálek, tak Jirka Čech jsou podnikatelé a řemeslníci, každý z nich pracuje v jiném oboru, ale každý z nich se musel sám za sebe rozhodnout a změnit svůj život. Kde vzali jistotu? Jak zpracovali obavy z toho, že jim to nevyjde a nedokážou uspět?

Pepa Michálek mi vyprávěl, že když odcházel z práce, osamostatnil se a rozjížděl svou firmu, tak neměl ani jednoho zákazníka a musel se spolehnout jen sám na sebe. Úspor z běžného zaměstnaneckého poměru také moc neměl, a proto si na začátek vzal úvěr, který mu měl jen pokrýt jeho roční výpadek pravidelného příjmu. Tehdy si řekl, že půjde do rizika a že do roka prostě musí podnikání rozjet, aby zvládl splácet úvěr a měl nějaký příjem. Jednoduše na začátku vlastního podnikání věděl, že to musí zvládnout. Nedal si žádnou jinou variantu. Musel si být jistý sám sebou a zvládnout to.

Dnes již Pepa Michálek podniká několik let, má největší firmu na servis výtahů v Mladé Boleslavi a několik zaměstnanců. Věřím, že svého rozhodnutí osamostatnit se určitě nelituje. A věřte, že ani on neměl začátky jednoduché. Pamatuji si například, jak mi Pepa vyprávěl, že už mu na účtu z úvěru nezbývaly skoro žádné peníze. Měl za sebou téměř rok podnikání, ale stále ještě neměl žádné zákazníky a pravidelný příjem. Někdo by mohl znervóznit a vzdát to. Pepa se ale rozhodl nevzdat a raději šel pracovat jako pomocná síla na stavbu a u toho rozjížděl své podnikání. A myslím, že nejen v tom nám může být jeho přístup inspirací. A protože mi inspirativní přišel i Pepův příspěvek do skupiny na Facebooku související s tématem minulého podcastu, dovolím se o Pepův příspěvek podělit i zde:

„Jak člověk více a více naslouchá ostatním lidem, tak také daleko více vnímá jejich myšlení, a co jej ovlivňuje. Jelikož v poslední době sháním k sobě kvalitní nové spolupracovníky, tak se často ptám, co považují v současnosti za nejdůležitější? Trochu mne odpověď překvapila, protože to byla převážně jistota. To slovo mne velmi zaujalo a začal jsem jej více rozebírat, a to nejen z pohledu jejich současného zaměstnavatele, ale také z pohledu mého podnikání, z pohledu jejich života, z pohledu současné situace ve světě, z pohledu mé osoby, z pohledu budoucnosti a mnohého dalšího. Osobně jsem také s jistotou řadu let bojoval a umím se velmi dobře do těchto úvah vžít. Pro mne však je jistota spjatá se strachem a se stagnací. Jak vnímáte jistoty vy?“

Zamysleli jste se nad jistotami někdy podobně jako Pepa Michálek? Souhlasím s Pepou, že mnoho lidí se odvolává na jistoty, nebo případně vyžaduje nějaké jistoty od druhých. K čemu nám ale takové jistoty jsou? Pomáhají nám snad v růstu? Jakmile jako lidé získáme nějaké vnější jistoty, znamená to vlastně, že přestáváme mít potřebu o něco se snažit.

Dovolil bych si to ukázat na jednoduchém příkladu mého kamaráda. Původem pocházím od Mladé Boleslavi, a tím pádem mám spoustu přátel a známých, kteří pracují ve Škodovce. Někteří jsou dělníci, někteří manažeři na různých pozicích. To je v zásadě jedno. Mnoho z nich má společnou jednu věc. Ti lidé nechtějí profesně nikam růst. Když jsem se na toto téma bavil s jedním kamarádem, který se ve Škodovce vyučil v jednom oboru, nastoupil zde do práce a pracuje tam už patnáct let, tak jsem se zajímal, kam se za těch patnáct let posunul. Co nového se naučil. Jaké jsou jeho další ambice a podobně. Zjistil jsem, že ten kamarád, se kterým jsem jako kluk běhal po vesnici a vymýšleli jsme společně nejrůznější klukoviny, neustále něco tvořili a kutili, se vlastně nikam neposunul a nemá ani žádné další ambice. Jen mi řekl: „Kam bych se hnal, ve fabrice mám své jistoty a na trhu je nedostatek lidí. Vydělám si hezké peníze a mám čistou hlavu.“ 

Když jsem tuhle větu slyšel od kamaráda, který měl jako kluk pořád chuť stavět nějaké bunkry v lese nebo něco tvořit, bylo mi to trochu líto. V té době jsem si uvědomil přesně to, co zmiňoval Pepa Michálek. Jakmile člověk získá pocit jakési vnější jistoty, přestává růst. 

Je to právě nejistota, co v nás vyvolává určitou zdravou nervozitu, díky které hledáme způsoby jak překonat nové překážky nebo jen žít lepší život. A k tomu, abychom dokázali překonat jakoukoliv podobnou nervozitu, nebo chcete-li vnější nejistotu, je potřeba, abychom si byli jistí sami sebou. Je potřeba budovat jistotu uvnitř sebe a nehledat ji u někoho jiného nebo ve svém okolí.

Máte na to podobný názor? Nebo podobnou zkušenost jako Pepa Michálek? I vaše zkušenost mě moc zajímá, a proto budu moc rád, když se o ni se mnou podělíte třeba do mého e-mailu [email protected]. Pokud jste členem programu Improovio, a tedy i čtenářem magazínu, můžete tak učinit na Facebooku. Jestli ne, můžete to změnit už teď, třeba zde.

Díky za všechny vaše zprávy. Doufám, že vás i tento podcast bavil, že vám byl inspirací, nebo vám alespoň udělal úspěšný a krásný den.

© Lukáš Eder