Jak stále růst a nevyhořet?

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

V roce 2019 byl syndrom vyhoření oficiálně uznán Světovou zdravotnickou organizací za zdravotní stav. Definicí tohoto stavu je syndrom vnímaný jako důsledek chronického stresu na pracovišti, který nebyl úspěšné zvládnut. Z jedné strany bychom možná mohli mít i radost, protože tato zpráva může nejen nadnárodním korporacím, ale nám všem ukazovat, že nejen prací člověk je živ a že bohatství a naplnění našeho ducha je možná důležitější než naplnění našeho bankovního konta. Ale z druhé strany, ani s prázdným bankovním kontem nemusí být náš duch naplněn.  

Co mě ovšem možná na této zprávě tak trochu znepokojuje, je právě ta definice, ve které je řečeno, že je to důsledek chronického stresu na pracovišti, který nebyl úspěšně zvládnut. Mám totiž tak trochu obavy, aby jedinou reakcí na tuto zprávu nebylo jen to, že se budeme snažit za každou cenu stresům vyhýbat nebo je uměle potlačovat. Dokážu si totiž představit situaci, že se některé firmy rozhodnou bojovat se syndromem vyhoření svých zaměstnanců na pracovišti, a to takovou formou, že se budou snažit odstraňovat spouštěče stresových situací na pracovišti. Je ale tohle ta správná cesta, abychom eliminovali syndrom vyhoření v naší společnosti?

Upřímně si myslím, že pokud se vydáme touto cestou, tak výsledek bude úplně jiný, než bychom si přáli. A vlastně se to už tak trochu i potvrzuje, protože jsem zrovna nedávno četl, že v Americe již nemají jen syndrom vyhoření, ale že už se začíná mluvit také o syndromu vynudění. A proto mě napadá otázka, co je důsledkem toho, že se lidé začínají v práci nudit? Možná je to právě kvůli tomu, že mají nedostatek stresu. Jejich zaměstnavatelé měli tak velké obavy, aby náhodou lidé v jejich týmu nevyhořeli, že se zaměřili na maximální eliminaci stresových situacích. Paradoxně si ale takoví podnikatelé zadělávají na další problém, protože bez stresu se jejich lidé začínají nudit.

Stresové situace jsou součástí tohoto světa i našeho života odjakživa. Stresové situace utvářejí silné jedince a udržují je v bdělém a pozorném stavu. Jakmile by z našeho světa naprosto vymizel všechen stres, možná by se i zastavil všechen růst. Jen si představte srnku na poli, která by přestala mít obavy z toho, že ji napadne nějaký predátor. Co by se s ní stalo? Jenom by si tak v klídku chodila po lese a jenom by žrala a množná by se taky začala nudit. Neměla by potřebu před někým utíkat, a pokud by jednoho dne nějakou tu šelmu potkala, tak by se stala až příliš snadnou kořistí. 

Proto si myslím, že odstraňování stresu rozhodně nepovede k eliminaci syndromu vyhoření, jen si tím zaděláváme na další problém, a pak možná začneme přemýšlet, jakou zábavu pro naše zaměstnance vymyslet, aby se náhodou v práci nezačali nudit. Z druhé strany ale nemůžeme dělat, jako by tu žádné vyhoření nebylo, protože je tento stav naší osobnosti velmi vážný, a pokud s ním nezačneme včas něco dělat, tak nás dovede k až hlubokým depresím, začneme ztrácet chuť k životu a v některých případech můžeme skončit i psychiatrické léčebně.

Už v minulém podcastu jsem zmiňoval, že vyhoření spíš vnímám jako přirozenou součást moderní doby. Okolnosti a prostředí, ve kterém většina z nás vyrůstala, už samo o sobě odstranilo z našich životů stresy, které používali naši předci. Již nemáme obavy, zda budeme mít dost dřeva na zimu, zda budeme mít dost potravy ve spíži a podobně. Základní lidské potřeby jsou naplněné, aniž bychom se museli vystavovat stresovým situacím. Najednou už nemáme strach o život, najednou zažíváme čím dál častěji strach o naše společenské postavení, máme stres, zda jsme dost dobří, nebo stres z toho, zda zapadneme do naší společnosti. Pohodlnost a blahobyt, ve kterém žijeme, nám ubírá na mentální odolnosti, a tak se není čemu divit, že následně jsme schopni zvládat stresové situace. 

Asi nikdo z nás se nechce vracet do středověku a strachovat se každý den o svůj život. Myslím si ovšem, že proti vyhoření nemůžeme bojovat tím, že začneme ještě více ubírat stresovým situacím z našich životů. Naopak si myslím, že bychom se měli více zaměřovat na jejich umělé vyvolávání, abychom jednak trénovali svou mentální odolnost, ale také abychom se neustále dostávali před nějaké výzvy, jejichž překonávání jen prospívá našemu růstu. To si myslím, že je ta lepší cesta, která nám pomůže zvládat syndrom vyhoření, který, jak jsem již řekl, je spíš jen součástí života v blahobytu, a možná bychom jen mohli chtít více tento syndrom pochopit než se proti němu nějak bránit. 

Vlastně o tom tak trochu mluvil i Pavel Černý v našem nedávném rozhovoru, když zmiňoval, že odchází z vedení vlastní firmy, protože už cítí, že jej to nenaplňuje, že nemá co do firmy dát, a tak se rozhodl hledat nové výzvy, které budou jeho životu dávat smysl. Mnoho lidí, stejně jako kdysi Pavel, touží po finančním bohatství a často když se jim toto bohatství podaří získat, tak se uvnitř cítí prázdní. Možná je to právě proto, že tito lidé nepochopili, co to znamená skutečné bohatství, a tak možná ani nevědí jak jej dosáhnout. Na toto téma jsme ve spolupráci s Nadací Napoleona Hilla připravili aktuální vydání magazínu Improovio. Aktuální číslo nese stejný název jako jeho světový bestseller – Myšlením k bohatství – a já doufám, že třeba i vás nebo kohokoliv dalšího bude naše práce investovaná do magazínu inspirovat k bohatému životu a že budete mít chuť si neustále dávat nové výzvy, díky kterým nepodlehnete syndromu vyhoření. Tohle je však jen moje přání, naplnit jej už musíme každý sám.

Jen doufám, že vám k tomu pomáhá třeba i podcast Myšlením na vrchol a že jsem vám i dnes mohl udělat úspěšný a krásný den.

© Lukáš Eder