SOBĚLÍDREM: Duch objevování

Vzpomínám si, když jsem byl malý kluk, jak můj mozek ještě plně nepřijal pravidla prostoru a perspektivy. Když jsem šel někam úplně poprvé, bylo snadné si představit a uvěřit tomu, že za rohem budou dveře na pláž, do džungle či do říše pohádek. A vzpomínám si, jak to sytilo mého ducha objevování.

Měli jsme jej snad všichni v dobách, kdy naše mozky jako houby nasávaly nové podněty z vnějšího světa, kategorizovaly je a zapisovaly souvislosti mezi nimi. Byli jsme uhranutí poznáváním nového. Z nekonečné hmoty možností se najednou vykrojil obrys, tvar, barva, účel a později příběh. Obyčejná skleněnka pak byla jako zázrak!

Rád pozoruji děti, jak pozorují svět. Tisíckrát jsme za poslední rok s manželkou odpovídali naší starší, dnes už dvouleté dceři, na otázku: „Co je to?“, a jen vzácně to byly jednoslovné odpovědi. Vždy jsme jí do mozku k oné otázce připojili sérii souvislostí a významů. Je neuvěřitelné, že její hlad po vědění jsme v sobě měli také.

Neuronový ohňostroj v našich mozcích nás biochemicky odměňoval při každém učiněném novém záznamu. Hltali jsme realitu a naše neomezená představivost k ní exponenciálně přidávala neexistující koncepce, které pro nás byly ovšem zcela reálné, protože jsme ještě nevěděli, co není možné.

Proto jsou tolik úspěšné filmové a knižní koncepty bran do jiného místa, světa a času. Vzpomeňme Cestu do pravěku, Cestu do středu Země, Letopisy Narnie, svět Harryho Pottera, Hvězdnou bránu, tajné chodby v Šíleně smutné princezně a vyjmenovat bychom jistě svedli mnohem víc. Jen tak pro zajímavost právě tento koncept „jiných světů hned za rohem“ stojí za podmanivým kouzlem filmů japonského Studia Ghibli.

Touha po objevování a poznání je v nás geneticky zakotvena a přináší nám jedno z nejhlubších uspokojení, které člověk může prožívat. Dokonce i nyní v dospělosti. Problém je, že jsme se objevů vzdali a zajeli se do rituálů, zvyků a usadili se v zóně komfortu. Tolik lidí chodí na procházky na stále stejná místa, na jídlo do stále stejných restaurací, na dovolenou tam, co vždycky, a k večeři si připraví to, co nedávno. Volíme jistotu známého před výpravou za dobrodružstvím a naše mozky tím chřadnou. Je těžké se v životě posunout někam dál, pokud člověk dělá jen to stejné stále dokola.

Pokud v životě toužíte po jakékoliv výrazné změně a posunu ke svým cílům a snům, začněte u toho, že dáte trochu potravy svému duchu objevování. Mozek si vzpomene, přepne a s tím se vám mnohem lépe budou dělat i velké změny, protože pro ně získáte biochemickou podporu dopaminu, endorfinu a špetky adrenalinu.

OTÁZKY SOBĚLÍDRA:
Jaké věci jsem za poslední týden na vlastní oči viděl poprvé?
Co jsem za poslední týden udělal nového / nově a úplně poprvé v životě?
Kde jsem za poslední měsíc byl, kde jsem doposud ještě nikdy nebyl?

ÚKOL SOBĚLÍDRA:
Tento týden:

Jděte na procházku někam, kde jste ještě nikdy nebyli.
Jeďte do práce cestou nebo způsobem, kterým jste dosud nejeli.
Uvařte jídlo, které jste ještě nikdy neuvařili.
Jděte se najíst do restaurace, ve které jste ještě nejedli.

MOUDROST SOBĚLÍDRA:
Nově a jinak jsou slova pokroku, růstu, posunu, rozkvětu, zlepšování, vylepšování, a tím pádem i života samotného. Nezařazujte je do svého života. Žijte jimi.

Přeji vám krásný den na cestě stát se sami sobě lepšími lídry.
S úctou, Petr Štěpánek

PS: Další články z rubriky SOBĚLÍDREM si můžete přečíst zde.

O autorovi rubriky SOBĚLÍDREM:
Před lety přivedl do Česka film Tajemství, dnes je Petr Štěpánek producentem programu Myšlením k bohatství z dílny Nadace Napoleona Hilla a spolutvůrcem kurzu Cesta vděčnosti. O svém poslání říká: „Smyslem mé práce není přivést druhé k sobě (myšleno ke mně), ale přivést je k sobě (myšleno k nim samým), protože kdykoliv pouze někoho následujete, nakonec místo toho, abyste vylezli ze své vlastní mentální krabice, vlezete do té jeho. Stát se dobrým Sobělídrem je v dnešní době další evoluční stupeň osobního rozvoje.“