Co mě naučilo poznat skutečné bohatství?

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Úspěch, štěstí a bohatství. Tato tři slova v mých podcastech padla snad už tisíckrát a v každém svém podcastu se snažím svým posluchačům a čtenářům webu improovio.cz přinést alespoň špetku nějaké inspirace, která by jim pomohla zmiňovaná slova naplnit. Pod těmito slovy si každý z nás představíme trochu něco jiného. 

Pro někoho je bohatstvím vydělávat padesát tisíc korun měsíčně a někdo si ani s trojnásobnou částkou nepřipadá bohatým. Někdo prožívá pocity štěstí, když tráví čas se svými nejbližšími, a někdo své úspěchy hodnotí jen podle výsledků, kterých dosahuje. Myslím si, že je důležité znát definici těchto tří slov, získat v tuto definici své vlastní přesvědčení, dokázat v ni uvěřit, a až následně se snažit o její naplnění. Občas je nám definice úspěchu, štěstí a bohatství vnucena naším okolím, a tak se celý život za něčím ženeme a někdy vlastně ani nevíme, proč a co nám to do života přináší. Ženeme se za úspěchem, aniž bychom se někdy zamysleli a ptali se, co to vlastně je ten úspěch a podle čeho poznám, že už jsem ho konečně dosáhl?

I tato myšlenka byla důvodem, proč jsem historicky první vydání magazínu Improovio zaměřil na hledání vlastní vize. Protože když víme, jakým směrem chceme kráčet a proč zrovna tento směr dává našemu životu smysl, tak je najednou celý náš život i samotná cesta za úspěchem mnohem veselejší a zábavnější. Už nevstáváme každý den s pocitem, musím do práce, abych uživil rodinu, a přitom doufáme, že se také jednoho dne díky naší pracovitosti dostaneme do toho pomyslného klubu úspěšných. Najednou, když známe a chápeme směr vlastní cesty, se pro nás každý den stává radostí a večer, když usínáme, se těšíme na další den a vše, co nás v něm čeká. Najednou už nečekáme, až se dostaneme do pomyslného klubu úspěšných, najednou se sami úspěšnými cítíme.  

A přesně tyto pocity úspěchu může prožívat manažer ve velkém korporátu, stejně jako řemeslník, který je hrdý na svou práci, nebo úředník, kterému služba lidem dává smysl. Proto jsem se naučil nikdy nesoudit a nehodnotit úspěch druhých lidí podle výsledků a cílů, kterých tito lidé dosahují.

Vzpomínám si například na jedno obchodní jednání, které mě tomu naučilo, a to bych mohl použít jako krásný příklad této myšlenky. Měl jsem dohodnutou schůzku s vrcholovým manažerem velkého korporátu. Už jen to, že jsme schůzku dvakrát na poslední chvíli překládali, může něco značit. Ale jasně, stát se to může. Když se nám tedy podařilo se potkat, tak na tu schůzku přijel muž v krásném luxusním rodinném kombíku v ceně tak 2 milionů korun, měl značkové oblečení, drahé hodinky a nejnovější iPhone. Vlastně bychom mohli říct – takový pochodující ideální model úspěchu, štěstí a bohatství. Alespoň podle toho, jak je často úspěch prezentován. Jenže když už vylezl z toho auta, tak měl telefon u ucha a pravděpodobně řešil nějaký problém. Během obchodních schůzek se snažím více naslouchat než mluvit, a tak jsem si vyslechl více jak 30minutový monolog o tom, jak je to v té jejich práci náročné, jak jim pořád hoří termíny, pořád je někdo tlačí k lepším výsledkům, jak ten muž nemá čas na své děti, ale že když to tempo vydrží ještě pár let, tak dostane lepší pozici ve firmě, bude mít více peněz a rodině to vynahradí nějakou hezkou dovolenou. 

Naprosto upřímně, z té obchodní schůzky žádný obchod nevznikl, vlastně jsem ani nedostal příležitost, aby vzniknout mohl, protože jsem si vyslechl jen hromadu stížností. A upřímně jsem byl vlastně rád, že z našeho setkání nic nevzniklo, protože jsem při našem setkání neměl vůbec pocit, že sedím u stolu s někým úspěšným, i když to na první pohled mohlo vypadat úplně jinak. 

S tím mužem jsem se potkal asi po dvou letech na jedné networkingové akci. Tak nějak spíš ze slušnosti jsem ho pozdravil a dal se s ním do řeči. Na naše setkání si pamatoval, čímž mě docela překvapil. Jeho možná zase překvapilo, že jsem si pamatoval, co vše mi tehdy vyprávěl, a tak když jsem se ho zeptal, zda už to má v práci klidnější a dočkal se toho slibovaného povýšení, jen posmutněle zavrtěl hlavou: „Ani mi nemluvte, povýšení jsem se sice dočkal, ale práce mám snad ještě víc.“ Když jsem se ze zvědavosti zeptal, co na to žena, tak to jen zahrál do autu a já jsem pochopil, že to je asi téma, o kterém se ten muž raději ani nechce bavit. Zkrátka a dobře, z toho muže vyzařovalo mnohem více starostí než radostí, a přitom pro mnohé pozorovatele, kteří by se s tímto mužem potkali na ulici, by mohl klidně být vzorem úspěchu, štěstí a bohatství. Já jsem však po našich dvou setkáních neměl vůbec dojem, že bych se potkal s někým, kdo žije bohatý život a není bohatým jen po materiální stránce.

A je to právě toto setkání, co mě naučilo nehodnotit úspěch a bohatství podle toho, co vidím, ale mnohem více podle toho, jak se cítím. Občas je ale pro nás těžké vědět, jakým směrem se vydat, protože většina z nás vyrůstala v prostředí, které se nám snažilo diktovat, jak má úspěch vypadat, a neučilo nás důvěřovat sobě samým a poslouchat vlastní pocity. Snadno se nám tak v životě stává, že se vydáme za úspěchem a za štěstím, aniž bychom měli nějakou vizi a věděli, proč by nás zrovna tahle cesta měla bavit. Můžeme se potom divit, že ztrácíme energii a že čím dál častěji slyšíme o syndromu vyhoření? Já jsem přesvědčený, že lidé, kteří dělají to, co milují, nemohou nikdy vyhořet. Tito lidé totiž našli nevyčerpatelný zdroj energie. Jsou živeni svou vizí a touhou tuto vizí posouvat stále dál a neustále ji naplňovat. Jenže jak a kde takovou vizi najít?

K tomu jsem se snažil dojít společně se členy programu Improovio a čtenáři našich magazínů. O pár tipů bych se rád podělil s vámi i zítra. Ale samozřejmě pokud i vy máte nějaký svůj tip a máte chuť se o něj se mnou podělit, neváhejte mi napsat na [email protected]. Protože i vaše zkušenost mě zajímá, je mi inspirací a pomáhá mi při tvorbě podcastů Myšlením na vrchol, se kterými vám chci dělat i dále úspěšný a krásný den.

© Lukáš Eder