Jak si dovolit životní změnu s úsměvem?

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Nejsem dost…!

Kolikrát jste si ve svém životě řekli větu, která obsahovala tato dvě slova? Tato nenápadná slova, která mají velký dopad na naše sebevědomí, sebeúctu i sebelásku. Doba, ve které žijeme, už sama o sobě přispívá pocitům – nejsem dost… Jenže dnešní doba, respektive doba, kterou vnímáme, je možná mnohem více iluzí než realitou. Na Instagrami a dalších sociálních sítích vidíme krásné fotky našich přátel. Málokdo se podělí o své nezdary, málokdo sdílí své slabiny. A to v nás posiluje ten ničivý pocit – nejsem dost…  

Naše mysl je neustále bombardována touto iluzí. Vidíme výsledky jiných lidí. Výsledky, o kterých možná sníme, ale kterých jsme nikdy nebyli schopni dosáhnout, a tak si začneme říkat: Nejsem dost chytrý, nejsem dost rychlý, nejsem dost hezký, nejsem dost hubený… Potíž je ovšem v tom, že dokud si myslíme něco podobného, tak ani nemáme dost síly to změnit. No protože si myslíme, že na to nejsme dost dobří. Rádi bychom zlepšili svůj život, ale protože nemáme dostatek sebevědomí, tak nejsme schopni přijmout velké výzvy, a tak se o zlepšení ani nepokusíme. Jenže:

  • Co můžeme ztratit, když selžeme?
  • Přijdeme snad o život, když se začneme pokoušet o nějaké lepší výsledky?
  • Proč nám naše vlastní mysl tolik brání alespoň se pokusit o nějaké zlepšení?

Podle mého názoru, nebo možná spíš zkušenosti, je pocit nejsem dost jednou z forem obrany našeho vlastního ega. Naše ego je neustále zásobováno iluzemi z našeho okolí, vidí mimořádné výsledky, kterých nikdy nebylo schopno dosáhnout, a má strach, že pokud by nám dovolilo se jednoho dne rozhodnout pro některý z takových výsledků a selhali bychom, tak by se potvrdilo, že nejsme dost… Vlastně je to naprosto jednoduchý strach z neúspěchu, strach z toho, že uděláme chybu. Jak se ale takového pocitu zbavit a získat zpět své sebevědomí?

Zbavení se pocitů nejsem dost vnímám jako součást cesty procesu sebepřijetí, o kterém jsem mluvil v posledních epizodách tohoto podcastu. V momentě, kdy jsme byli schopni přijmout sami sebe takové, jací skutečně jsme, tak jsme se současně byli schopni i zbavit těchto omezujících pocitů. Jenže ono se to mnohem snáz řekne, než udělá. Nestačí se pouze postavit před zrcadlo a říkat si pořád do kola: Jsem dost hezký, jsem dost chytrý a podobně. Je důležité, abychom tomu skutečně uvěřili, a to nejen svou myslí, ale hlavně svým srdcem, abychom to tak skutečně cítili. Cítit se dost dobrý vnímám jako takovou zásadní fázi, které bychom měli chtít dosáhnout při cestě za svým vlastním sebepřijetím. Samozřejmě je mi jasné, že už sami možná přemýšlíte a napadá vás otázka: Jenže jak? Jak se skutečně cítit dost dobrý, když naše mysl neustále vidí tu krásu a pozlátko kolem nás, kterého sami nejsme schopni?

První krok, který i mě k tomu během procesu sebepřijímání pomohl, je pochopení principu chyby. Nevím jak vy, ale já jsem vyrůstal v devadesátkách, chodil jsem na klasickou základní školu a odmalička jsem byl veden k tomu, že bych se měl za každou cenu chtít vyhnout chybám. Chyba je zlo! Chyba je něco špatného! Udělal jsem chybu – dostal jsem horší známku –, udělal jsem chyb víc – dostal jsem pětku. Během dětství mě vlastně nikdo moc neučil pracovat s chybami a chápat jejich pravou podstatu. Až když jsem pochopil, že chybami se člověk učí a že chyba je přirozenou součástí každého růstu, tak jsem si dovolil víc věci zkoušet a nebát se chyb. Z rozhovorů a potkáváním se s úspěšnými lidmi jsem pochopil, že ti úspěšní a bohatí lidé dělají naprosto jednoduchou věc. Prostě a jednoduše neopakují své chyby a jsou se z nich schopni poučit. Naučit se vnímat chybu jako dar, který mi ve většině případů může mnohem více dát než vzít, mě naučilo dovolit si dělat chyby. Ale pozor!

Chybu může člověk udělat jen jednou. Když ji dělá podruhé, nemůžeme už mluvit o chybě, nýbrž o naší volbě.

A možná že úplně nejdůležitější při procesu sebepřijetí je právě to slovíčko DOVOLIT SI. Dovolit sám sobě udělat chybu, dovolit si být takový, jaký jsem, dovolit sám sobě neporovnávat se s okolím, dovolit si být tou jedinečnou bytostí z více jak sedmi miliard bytostí na této zemi nám dává obrovský pocit volnosti. Ani jednovaječná dvojčata nejsou dvě totožné bytosti, tak proč bychom se měli neustále s někým porovnávat a pořád s někým soutěžit? 

Každý z nás je naprosto unikátní a jedinečný a já věřím, že skutečným úkolem nás všech není proti sobě neustále soupeřit a bojovat a porovnávat své síly. Věřím, že naším úkolem je naučit se spolupracovat, doplňovat se a využívat navzájem své silné stránky. Abychom ale něčeho podobného byli vůbec schopni, museli bychom nejprve umět přijmout sami sebe, dovolit si být takoví, jací jsme, a následně budeme schopni přijmout i ostatní a zase dovolit jim být takoví, jací jsou. Zní to tak jednoduše, viďte, ale tak snadné to zase není, protože si to my sami děláme složitým. Respektive nám to dělá složitým především naše vlastní ego.  

Není jednoduché přesvědčit naše ego, že je v pořádku nebýt zrovna ten nejlepší nebo být v něčem horší než ten druhý. Nebo dokonce přesvědčit naše ego, že je v pořádku udělat chybu a ještě ji veřejně přiznat. Jen si sami vzpomeňte, jaký pocit zažíváte, když máte jít za svým partnerem, za svými dětmi nebo kolegou a omluvit se a přiznat chybu. Kolik z nás je toho schopno? Vnitřně o té chybě mnohdy víme, ale přiznat ji veřejně a dovolit si přiznat svou slabost, to už nebývá tak snadné. A proč se tomu tolik naše ego brání? Jednoduše celý život vyrůstalo v tom, že náš život je nějaká nesmyslná „pseudosoutěž“, kde se všichni musíme poměřovat a navzájem si dokazovat svou nadřazenost. A když jsme v něčem podobném žili dvacet nebo třicet let, tak je těžké to změnit během dne, týdne nebo i měsíce.  Chce to čas. A v první řadě bychom měli sami sobě dovolit si takový čas dát. 

Chci tím vlastně říct, že pokud chceme změnit svůj život hned, tak nás to často žene jen do ještě větších depresí, protože toho nejsme schopni. Programy, které řídí náš život, se vyvíjeli doposud. Je to proces, co vyžaduje čas. Tak si jej zkuste dovolit dát. Zkuste přestat sami sebe pranýřovat za své chyby. Dovolte si je. Přestaňte se srovnávat s druhými a dovolte si být sami sebou. Přestaňte se obviňovat za to, že zrovna dnes nemáte dobrou náladu, prostě si dovolte být tady a teď. A místo toho, abyste se obviňovali z minulosti, kterou nezměníte, tak se zkuste třeba zamyslet nad tím, jak můžete začít pomaličku měnit své každodenní prostředí, jež bude automaticky programovat vaše nové já. Tím si vlastně dovolíte udělat v životě skutečnou změnu. Zvládnete to?

Já jsem přesvědčený, že ano. A pokud vás dnešní podcast Myšlením na vrchol inspiroval k jakékoliv změně, tak si je především nezapomeňte dovolit. Jsem přesvědčený, že si tím minimálně přivoláte úspěšný a krásný den.

© Lukáš Eder