Schopnost, se kterou vyčistíte rány minulosti

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Už zase.

  • Proč se mi pořád tohle děje?
  • Proč pořád opakuju ty samé chyby, když vím, že je dělat nechci?
  • Já nikdy nebudu tak dobrý.
  • Kéž bych taky jednou takhle vypadal.
  • Tak já se tady můžu přetrhnout a stejně to nikdo neocení.
  • Proč to vlastně dělám?
  • Tohle se mi nikdy nepodaří.
  • Podívej se na něj, co si o sobě myslí, blbec jeden…

Poznáváte některou z podobných vět? Znáte podobné myšlenky ze své vlastní mysli? A víte, co podobné myšlenky značí? Že se vám patrně nedaří zlepšit svůj vlastní život tak, jak byste si přáli, a to z jediného důvodu. Protože jste možná ještě neprošli celým procesem sebepřijetí. Abych řekl pravdu, tak teď mluvím především ze své vlastní zkušenosti, protože i mně samotnému se kdysi takové myšlenky v hlavě honily. A musím také přiznat, že jsou stále určité oblasti mého života, kdy mou mysl nějaká podobná myšlenka napadne. Rozdíl je ovšem v tom, že dnes už jsem s podobnými myšlenkami schopen pracovat mnohem lépe, než tomu bylo dříve. 

Poslední epizody tohoto podcastu jsem věnoval především vlastní zkušenosti a vyprávěl jsem svým posluchačům můj příběh, kdy se mi podařilo poměrně zásadně změnit můj život k lepšímu. Než se mi to ale podařilo, musel jsem urazit docela dlouho cestu a na ní jsem pochopil, že dokud nebudu schopen sám sebe přijmout, a to nejen svou myslí, ale prakticky celou svou duší, tak ani nemůžu být schopen sám sebe změnit. Jenže ono se to řekne snadno, že musíme nejprve umět přijmout sami sebe, abychom byli schopni mít sami sebe rádi. Jenže jak takového skutečného přijetí dosáhnout? 

Přijetí vnímám do určité míry jako schopnost, kterou se lze naučit. Je to základní schopnost, kterou bychom si měli osvojit, pokud chceme navazovat naplněné a smysluplné vztahy nejen se svým okolím, ale především sami se sebou. Protože je to právě tento vztah, který máme sami k sobě a který značně ovlivňuje naše další vztahy, ale i jiné oblasti naplněného života. A když už jsem u těch vztahů, tak právě na nich si můžeme ukázat, jak důležité je ovládat schopnost přijetí. 

Pravda je, že nemám s mezilidskými vztahy takové zkušenosti jako Petr Casanova, kterému denně chodí stovky zpráv a příběhů. I já sám jsem ale už poznal pár lidí, kteří za sebou měli nějaký nevydařený vztah, a když jsem se některého z nich zeptal například: „A to jsi nevěděla, že je takový, když sis ho brala? To ti to začalo vadit až po svatbě?“, víte, jaká je častá odpověď? „Věděla, ale myslela jsem si, že se po svatbě změní.“ A víte, co taková odpověď značí? Je to jednoduchá věc, a sice že jsme nebyli schopni druhého naplno přijmout a jen potlačovali něco, co nám na něm vadí. V takovém případě ale bývá jen otázkou času, než nám dojdou síly a začne nás tato jeho negativní vlastnost štvát. A proč se tomu tak děje? Protože neovládáme schopnost přijímat. 

A naprosto stejný princip platí také při vztahu, který máme sami se sebou. Pokud nás na sobě samých něco strašně štve a my se to jen snažíme ignorovat nebo přehlížet, tak je to opět jen otázkou času, než nás to jednoho dne dožene a bude štvát ještě víc. Proto bychom proti svým negativním vlastnostem neměli bojovat, ale měli bychom se je naučit přijmout, a až potom, následně, se je snažit nějakým způsobem ovládat a měnit. 

V minulé epizodě jsem se zmiňoval, že jako klíčovou a zásadní věcí pro přijetí nejen sama sebe, ale i druhých, nám může být odpuštění. Zkuste se schválně sami zamyslet, kolikrát jste dokázali během svého života odpustit sami sobě nějakou chybu a jak se vám daří odpouštět druhým. Dokážete si představit, v jaké harmonii by byly všechny naše vztahy, pokud bychom si dokázali navzájem odpouštět? I tohle se samozřejmě mnohem snadněji říká, než naplňuje, protože někdy zažíváme křivdy a pocity oběti natolik velké, že najít sílu pro odpuštění může být i dost náročné. Jenže na takových křivdách bývá nejhorší právě to, že mnohem více bolí nás, než ty, kteří nám křivdu spáchali. A někdy prostě nejsme schopni ovlivnit, kolik lidí nám ublíží, ale můžeme ovlivnit, jako moc si ublížit necháme.

Já jsem se během své cesty při procesu sebepřijetí naučil vnímat všechny své křivdy jako řezné rány. Když se budete v takové řezné ráně neustále nimrat, tak do ní jen zanesete ještě více nečistot. Rána se tak nemá šanci zacelit a všechen ten „bordel“ v ní začne pěkně zahnívat. A čím déle se v tom hrabete, tím déle to hnije a bolí. Proto je lepší takovou ránu vyčistit. Ne kvůli tomu, kdo mi ránu spáchal, ale hlavně kvůli sobě. A takové odpuštění může fungovat jako desinfekce pro naše křivdy. Proto nechtějte odpouštět lidem kvůli nim, zkuste jim odpustit hlavně kvůli sobě, abyste si vyčistili své vlastní rány. Velké rány po sobě pravděpodobně nechají i velké jizvy, a proto už nic nebude jako dřív. Každý v sobě máme nějaké rány a nějaké jizvy a já už dnes dokážu být za každou z mých jizev vděčný, protože tyto jizvy mi daly do života mnohé zkušenosti. Dřív jsem něco podobného nedokázal, protože jsem se jen vrtal ve vlastních ránách, a tím pádem ani nemohla žádná jizva vzniknout.

Zkuste si pro začátek na své cestě za svým lepším životem darovat odpuštění, vyčistěte v sobě všechny rány a milujte jizvy, které po sobě zanechaly. Věřte, že k tomu máte důvod, udělali z vás lepší a silnější osobnost. Snad i vám byl dnešní podcast přínosem, nebo vám jen udělal úspěšný a krásný den.

© Lukáš Eder