Proces sebepřijetí aneb Jak přijmout a zahojit rány minulosti

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Jak? Jak se konečně zbavit křivd a pocitu oběti? Jak uzdravit své ego a stát se skutečným tvůrcem vlastního života? Tyto otázky jsem položil v závěru minulé epizody a slíbil jsem svým posluchačům, že se v této epizodě budu snažit přinést na ně odpovědi. K těmto otázkám mě inspirovala jedna z posluchaček, která sama ve své zprávě napsala, že si díky mému podcastu uvědomila právě to, že jen se zdravým egem je člověk schopen zlepšit svůj život. Pokud jste neslyšeli předchozí epizodu, zkuste se k ní, prosím, vrátit, možná že i vy uvidíte ve zprávě od mé posluchačky něco společného. A pokud jste už slyšeli minulý podcast, přemýšleli jste nad tím, jak vystoupit z kruhu oběti a uzdravit své ego? Mě k odpovědi na tyto otázky inspirovala společná diskuze během webináře se členy programu Improovio. V rámci webinářů se snažíme navazovat na témata probíraná v aktuálním vydání tištěného magazínu. V současném vydání je hlavní tématem – Sebepoznání. Osobně vnímám sebepoznání jako základ růstu, protože nejprve potřebujeme vědět, jaké jsou naše silné a slabé stránky, abychom posléze byli schopni vědět, jaký směr našeho života nám bude dávat smysl. Jenže mnohdy se můžeme dostat do stavu, že tohle všechno víme. Že přesně víme, co by nás v životě nabíjelo správnou energií, ale nejsme schopni překonat vlastní minulost, jež v nás zanechala spoustu nezahojených ran. Tolik bychom si přáli přestat žít v minulosti, překonat všechny ty křivdy a konečně začít dělat to, co by nám dávalo v životě smysl.

SEBEPOZNÁNÍ jako základ, který ne vždy stačí…

Když o tom člověk takto mluví a přemýšlí, tak se mu to zdá zcela jasné a logické. Všechny principy a postupy pro dosažení lepšího života, o kterých se zmiňuji nejen já ve svém podcastu, jsou tak jednoduché, ale přesto se jimi nedokážeme řídit. A já se ptám PROČ? Proč je pro nás tak složité aplikovat myšlenky a principy úspěšných lidí do našich životů, když jsou tak zcela jasné a jednoduché?

Odpověď můžeme objevit jednoduše v tom, že někdy nám prostě nestačí jen znát sami sebe, někdy nám nestačí ani vědět, co a jak máme dělat, a někdy nám ani nepomůže k lepšímu životu vědět, proč bychom to měli dělat. Odpovědi na tyto otázky nám pomáhají až ve chvíli, kdy jsem schopni začít lepší život budovat. Jenže podle čeho poznáme, že už přišel ten správný čas a že nás nečeká jen další zmařený pokus?

Tématem společné diskuze webináře bylo – Sebepřijetí. Toto téma je také odpovědí na naši otázku. Jsem totiž přesvědčený, a nyní mluvím především z vlastní zkušenosti, že abychom byli schopni začít měnit svůj život k lepšímu, tak nejprve musíme přijmout náš současný život takový, jaký je.

JEDEN člověk, DVĚ osobnosti

Já jsem se během úvodní přednášky webináře poměrně dost otevřel a ukázal účastníkům k porovnání své fotografie ve 20 a 30 letech. Na obou fotografiích byla tatáž osoba se stejným jménem i rodným číslem, současně ale na těch fotografiích byly dvě rozdílné osobnosti. Lukáš Eder ve dvaceti letech kouřil 60 cigaret denně, vážil 150 kg a měl docela dost dluhů. Zatímco Lukáš Eder ve 30 letech neměl žádné dluhy, nekouřil žádné cigarety a měl o 50 kg méně. Já vím, že mnoho z pravidelných posluchačů už tento můj příběh zná. Co si ovšem myslím, že je velmi podstatné a o čem jsem možná zase až tolik ve spojitosti se svým příběhem nemluvil, je fakt, že abych mohl poznat osobnost Lukáše Edera ve 30 letech, tak jsem nejprve musel být schopen přijmout a dokázat mít rád svou vlastní osobnost tehdy, když mi bylo dvacet let, a myslel jsem si, že je můj život v troskách. A on vlastně do určité míry v troskách byl a věřte, že i tehdy jsem v sobě měl spoustu pocitů oběti. Litoval jsem svých rozhodnutí a často si říkal: Kéž bych mohl vrátit čas zpět. Jednoduše jsem žil v minulosti a neustále otevíral všechny rány, jež se podepsaly na mém egu. A dnes si uvědomuji, že to byly právě tyto křivdy a pocity oběti, díky kterým jsem nebyl schopen přijmout sám sebe takového, jakým jsem byl. 

Naštěstí jsem měl tehdy u sebe někoho, kdo mi byl schopen otevřít oči a začal mi ukazovat všechny ty principy, se kterými mohu změnit svůj život. Začal jsem číst knihy osobního rozvoje, film Tajemství jsem viděl nesčetněkrát. Moje mysl už chápala, že je to všechno tak jasné a jednoduché, a snažila se uvěřit, že mám sílu svůj život změnit. Dnes, když někomu vyprávím svůj příběh a mluvím o principech, se kterými jsem byl i já schopen změnit vlastní osud, se to může zdát, jako bych se jednoho dne probudil a najednou, jako mávnutím kouzelného proutku, bylo všechno jinak. Někdo by si mohl myslet, že ke mně v noci někdo přišel a nahrál do mé mysli nové programy, podle kterých jsem začal fungovat. Jenže tak to samozřejmě vůbec nebylo.

Dnes rozhodně nemohu říct, že už jsem tehdy ve dvaceti letech byl schopen přijmout sám sebe, změnit své myšlení a obratem změnit svůj život. I tehdy jsem si četl o sebevědomí a o sebelásce a snažil se přesvědčit svou mysl, aby mě měla ráda takového, jaký jsem. Jenže to jde dost těžko, když každé ráno jdete nahý kolem zrcadla a vidíte realitu. Snažil jsem se své mysli namlouvat něco, čemu nemohla být schopná uvěřit, dokud se nezbavila pocitu oběti.

Jednoduše bych tímto podcastem chtěl říct, že sebepřijetí je proces. Není to jen jedna věc, na kterou občas pomyslíte a řeknete si: „Tak jo, ode dneška mám rád své špeky, teď už na nich uvidím jenom to hezké.“ Tak to prostě nefunguje. Já jsem jako kluk prakticky celý svůj život nenáviděl svoje tělo a bojoval s obezitou, dokázal jsem to změnit, ale až ve chvíli, když jsem přestal s tělem i obezitou bojovat a nechal zacelit všechny rány, které mi život udělil. Ale jak říkám, byl to proces a mně to trvalo skoro pět let, než jsem byl schopný skutečně přijmout celou svou osobnost. 

Moc bych si přál, aby vám to netrvalo tak dlouho, a proto bych se zase v dalším podcastu chtěl podělit o pár svých poznatků, které jsem si při cestě za sebepřijetím uvědomil. Každý jsme jiný a možná že to, co fungovalo pro mě, nebude fungovat na vás. Pokud by to alespoň jednomu z vás pomohlo při cestě za sebepřijetím, tak už teď vím, že i ten další podcast bude i pro mě dávat smysl. Díky tomu můžu věřit, že zase třeba někomu udělám úspěšný a krásný den.

© Lukáš Eder