Co se musíme naučit, abychom mohli něco získat

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Naše ambice nás vedou k lepšímu a bohatšímu životu. Chceme díky nim lepší dům, lepší práci, kvalitnější život nebo jen hezčí auto. V zásadě nezáleží, na co zaměříme své ambice. Podstatné je, že vždy máme sílu proměnit je ve skutečnost. Ambice jsou ale také podhoubím pro naše ego, které díky nim sílí a snadno se může stát, že začneme přicházet o pokoru a skromnost. Nevidím nic špatného na tom, když chce někdo od života víc, myslím si však, že skutečně bohatý a naplněný život je více o rovnováze a harmonii všech jeho oblastí. A to včetně našich ambic, tužeb nebo pokory a skromnosti. Přehnaná skromnost a pokora může našemu životu škodit úplně stejně jako arogance a pýcha. Brání našemu růstu. Máme strach zlepšovat se, být v něčem lepší, a v některých případech můžeme dokonce i cítit pocit viny, když objevíme nějakou výjimečnost. A stejně tak pokud jsme až příliš pyšní na své výsledky a zažíváme jakési pocity nadřazenosti, tak si jednoduše myslíme, že se nepotřebujeme v něčem zlepšovat. Tento fakt potvrzuje i dávný citát filozofa Epiktéta, který řekl:

„Nemůžeme se naučit něčemu, o čem si myslíme, že už dávno umíme.“

Proto si dovolím tvrdit, že jak příliš vysoké, tak příliš nízké ego s sebou nese stejný důsledek – brání našemu sebezlepšování.

PŘIJETÍ

Chceme-li tak žít naplněný život ve všech jeho oblastech, měli bychom se více zaměřit na vyrovnaný vztah, který máme sami se sebou, protože právě tento vztah z velké části rozhoduje o kvalitě našeho života. V minulém podcastu jsem zmiňoval, že jednou z cest, jak takového vyrovnaného vztahu dosáhnout, je sebepřijetí. 

V momentě, kdy jsme schopni přijmout sami sebe takové, jací jsme, tak nám to pomáhá získat nadhled nad nejrůznějšími životními situacemi. Uvědomujeme si nejen své silné a slabé stránky, ale především jsme schopni vidět vlastní hodnotu. Přijetí sebe sama se stává podhoubím pro zdravou sebedůvěru, jsme schopni přijímat nové výzvy, pravidelně vystupovat z komfortní zóny a nelpět jen na svých minulých výsledcích nebo snad na získaném společenském postavení. 

Obecně bychom mohli říct, že přijetí věcí tak, jaké jsou, nám pomáhá vyvarovat se zbytečným soudům, které jsou v mnohých případech mnohem více hlasem našeho ega než nás samotných, a jakmile jednou necháme rozeznít hlas ega, tak pokud jej včas nezastavíme, tak začne jen sílit a postupně může přebírat i nadvládu nad naším chováním. Zcela nevědomě se tak ocitáme pod nadvládou našeho ega, a možná se tak i z nás postupně stávají ti arogantní blbi, které sami tolik nesnášíme. Jak se tomu ale vyvarovat? Podle čeho poznáme, že jsme byli schopni přijmout sami sebe a jsme vyrovnaní s tím, jací opravdu jsme?

TICHO

Odpověď na tuto otázku se skrývá v tichu. Možná si teď klepete na čelo a nevíte, o čem to mluvím, ale ti z vás, kdo jste se zúčastnili nedávného online webináře, už víte, o čem mluvím, protože právě ticho bylo jedno z témat, o kterém jsem mluvil v úvodní přednášce. A pokud by vás zajímala celá přednáška z webináře, stačí zavítat na náš web, kliknout na záložku Webinář a můžete se na záznam z přednášky podívat. Normálně je webinář přístupný je pro členy programu Improovio, ale samotnou přednášku z něj rád poskytnu i posluchačům mého podcastu, stáčí si jen o ukázku zažádat a rád vám ji zašlu. Ne webinářích je pro mě samotného nejhodnotnější diskuse, která probíhá po přednášce, protože i mně pomáhá nahlédnout na různé věci z jiných úhlů nebo se inspirovat myšlenkami dalších čtenářů magazínu Improovio (ukázku z nejnovějšího čísla magazínu si stáhnete na našem webu v záložce Magazín nebo zde). 

Teď už se ale pojďme vrátit k dnešnímu tématu. Jak by mohlo být zrovna ticho odpovědí na otázku, zda jsme byli schopni přijmout sami sebe, nebo obecně věci takové, jaké jsou?

V životě jsem už poznal mnoho lidí, kteří byli schopni plamenně hovořit o svých ambicích a plánech nebo se jen odvolávat na své současné výsledky. Jsou lidé, kterým se za život podařilo dosáhnout jednoho mimořádného cíle, se kterým si vystačí po zbytek celého života a na který se pořád dokola odvolávají, aniž by se od té doby znovu někam posunuli. Jako by tito lidé zamrzli v čase a jejich život pro ně v ten moment skončil. A stejně tak jsou lidé, kteří jen dokola mluví o tom, čeho chtějí dosáhnout, aniž bychom viděli v jejich minulosti nějaké výsledky. Tito lidé žijí více v budoucnosti a minulosti než v přítomnosti, protože kdyby skutečně žili v přítomném okamžiku, tak nemají čas o věcech pořád jen mluvit, protože na nich zrovna dělají, protože právě to je naplňuje a současně to přispívá k jejich vyrovnanému životu a vztahu, jež mají sami se sebou. 

Mohli bychom říct, že tito lidé žijí v tichosti. Nemají čas někoho soudit ani potřebu se s někým porovnávat. Pokud jim někdo řekne svůj názor, mají ve své mysli ticho. Jejich ego necítí potřebu začít se projevovat a rozdělovat věci na dobré a špatné. Pouze přijímá věci takové, jaké jsou, aniž by je jakýmkoliv způsobem soudilo. Proto vidím odpověď na sebepřijetí v tichu. Ti, kdo pracují na svých lepších výsledcích, nemají čas ani potřebu mluvit. Přijali pravou podstatu věcí a pracují na tom, aby je mohli zlepšit. 

„Předsudky rozeznívají hlas našeho ega.“
Lukáš Eder

Když si vzpomenu, kvůli jakým malichernostem a předsudkům se někteří lidé jsou schopni hádat… Otec se synem se je schopen nenávidět několik let jenom z toho důvodu, že si jeden z nich dovolil říct svůj názor a ten druhý jej nebyl schopný přijmout, nechal rozeznít hlas svého ega a začal jej soudit. Stejně tak nejlepší kamarádi, kteří spolu začali podnikat, jsou schopni se rozhádat jenom kvůli tomu, že si jeden z nich dovolil mít jiný názor a ten druhý jej nebyl schopný přijmout. A přitom právě samotná schopnost přijetí se ukrývá v pečlivém naslouchání bez předsudků, které jen rozeznívají hlas našeho ega. Lidé, kteří mají vyrovnaný život a vztah sami se sebou, jsou schopni přijmout kritiku i chválu na úplně stejné úrovni. Nemají potřebu to komentovat, soudit či hodnotit a dokážou i projevit vděčnost právě za to, že měli příležitost přijímat, protože jen ten kdo dokáže věcí přijímat, je následně schopen dávat, a ten, kdo je schopen dávat, může teprve něco získat. A proto si myslím, že abychom byli schopni něco získat, musíme se naučit nejprve přijímat. 

Jak to vidíte vy? Jak často prožíváte v životě ticho? A dokážete v životě přijímat? Jako vždy i dnes mě moc zajímají vaše názory, třeba právě odpovědi na některou z posledních otázek. Ty mi můžete posílat na můj e-mail [email protected].

Pátek nebude výjimkou, a proto jako vždy i dnes každému z posluchačů podcastu Myšlením na vrchol přeji úspěšný a krásný den.

© Lukáš Eder