Dva muži – stejná přání – dvě cesty aneb Příběh o cestě ke štěstí a smůle

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Byl jednou jeden mladý muž a ten si celý svůj život přál být úspěšný a bohatý. Poslouchal rady lidí ve svém okolí. Ve škole měl vždy ty nejlepší známky. „Chceš-li být v životě úspěšný, musíš se dobře učit a chtít být ve všem co možná nejlepší,” říkávali jeho rodiče a učitelé. Studoval pilně, řídil se těmito radami a přál si dosáhnout slibovaného úspěchu.  Tento mladý muž měl vystudovanou vysokou školu, řídil se všemi radami, ale v práci se mu příliš nedařilo. Střídal jedno zaměstnání za druhým a v každém dalším snad narážel na ještě větší blbce než v tom předchozím. Pomalu už se začínal vypořádávat s tím, že úspěch a bohatství jsou pouze pro hrstku vyvolených, kteří měli v životě velké štěstí. A to se na něj bohužel ne a ne usmát.

Jednoho dne přišel domů z práce, znovu celý rozmrzelý, neměl na nic náladu, a aby toho nebylo málo, tak se ještě pohádal se svou ženou. S tou ženou, kterou tolik miloval a kterou chtěl kdysi udělat šťastnou. Jenže jak udělat druhého šťastným, když jím sám člověk není? Hádka končila výčitkami, křikem a prásknutím dveří. „Tohle nebudu dál poslouchat, ona neví, čím jsem si musel v práci projít a kolik sil mě stojí vydělávat peníze,” honilo se mu hlavou, když odcházel z domu utišit svou rozmrzelou mysl do nejbližšího baru. 

Posadil se na kraj baru, aby nebyl lidem moc na očích, a lámal do sebe jednoho panáka za druhým. Čím více panáků do sebe poslal, tím větší lítostivé a vyčítavé myšlenky naskakovaly v jeho mysli. Večer pokročil a lítost už nadobro převzala nadvládu nad jeho myslí. Když v tom najednou k němu někdo přišel, posadil se a povídá: „Dobrý večer pane. Sedím už hodinu na druhé straně baru, popíjím víno, čtu knihu a nemohl jsem si nevšimnout, že jste asi neměl úplně dobrý den. Tak mě napadlo, že bych vás mohl přijít potěšit a možná udělat den veselejší. Co vy na to? Nedáte mi košem?” Nic neříkal, koukal znechuceně a jediné, co se opilému nešťastlivci na baru prohnalo hlavou, bylo: „Další pozitivní blbeček, co měl v životě štěstí. Tak na toho jsem tady čekal.” Než však stihl odpovědět, tak ten pozitivní blbeček přisedl, objednal si další víno a dodal: „No, mlčení je přeci souhlas.” Na bar položil klíče od nového Porsche, které stálo na ulici. „To je vaše, jo, ta kára před barem? Koukám, že jste měl v životě štěstí, co? Aspoň vím, proč na mě nezbylo,” přivítal nového přísedícího a kopl do sebe dalšího panáka se slovy k barmanovi: „Dej mi ještě jednoho, ať tu smůlu zapiju.”

Přísedící pán se napil červeného vína, usmál se a řekl: „Smůlu můžete zapíjet, jak chcete, ale před vás, mladý muži, před vás kdyby někdo postavil kopec štěstí, tak o něj akorát zakopnete a budete nadávat – kterej blbec mi to dal do cesty… Víte, štěstí je všude kolem nás, jenže nejdřív jej musíte dokázat vidět, abyste jej mohl využít a získat pro svůj prospěch. Samo vám do života nepřijde.” Odložil svou skleničku, podíval se s úsměvem na opilého nešťastníka. Ten jen s pohrdavým tónem odvětil: „A to si jako myslíš, že jsem štěstí nehledal, že jsem chtěl skončit sám v baru? Dělal jsem všechno, co mi vždy říkali. Snažil jsem se bejt ve všem nejlepší. A k čemu mi to jako bylo? Úplně k ničemu. Jenom dřina, kecy a jeden blbec větší než druhej. To sorry, ale to i když bys mi dal horu štěstí, a ne jenom kopec, tak je mi to k ničemu.” Zaklonil se a poslal do sebe dalšího panáka.

Šťastlivec s Porschem se ale nenechal ani trochu vykolejit, znovu se usmál a povídal: „Víš, a to je možná ta největší chyba, kterou jsi dělal.” V tu chvíli opilec zpozorněl, podíval se na svého souseda a poslouchal se zaujetím. „Tady bude asi největší rozdíl mezi námi. Koukám, že jsme tak nějak stejně staří. A ty si možná říkáš, jak je možný, že někdo jako já může jezdit zrovna v takové káře? Víš, to auto před barem byl vždycky můj velký sen. Už jako kluk jsem si přál takové auto mít a věděl jsem, že ho jednou mít budu. To auto před barem mě ale nedělá šťastným. To je jen dětský sen. Možná si teď říkáš, co asi dělám za práci? Ukaž mi tvoje ruce. Hm, hezké, jemné, asi nějaký manažer, viď? Podívej se na moje ruce. Vidíš ten rozdíl? Vidíš mozoly, vrásky, odřeniny. A víš, co vidím já? Já v nich vidím štěstí. Víš, i mě spousta lidí od malička říkalo, co bych měl dělat, abych byl v životě šťastný. Ale já jsem neposlouchal jejich hlas. Nikdy mě nebavilo učení, ve škole jsem patřil mezi nejhorší. Když jsem ale jako kluk zalezl do dílny a cítil vůni dřeva, nikdo mě odtamtud nemohl dostat. Začínal jsem jako učeň v truhlářské dílně, a když jsem tehdy řekl svému mistrovi, že budu mít tu největší řezbářskou dílnu v kraji, tak  se mi vysmíval. Já jsem ale věřil, že ji budu mít, a dnes ten mistr pracuje jako truhlář v jedné z mých truhlářských dílen. Tehdy, když jsem prodal svou první sochu a viděl, jakou radost má práce udělala, nemohl jsem přestat pracovat. Chtěl jsem stále víc, potřeboval jsem se vymýšlet něco nového a vždycky, když jsem začal něco dělat, tak jsem věřil, že to někomu udělá v mém okolí radost. Štěstí, milý kolego, to nemůžeš hledat někde venku. To najdeš vždycky jen uvnitř sebe. Možná bys mohl pro začátek poslouchat víc sám sebe. Zkus si položit otázku, co bys byl ochotný dělat i zadarmo, potom jdi a začni to dělat, objev vášeň a touhu dělat svou prací radost druhým. Já ti slibuji, že to nebude snadné, často budeš pracovat dlouho do noci, hledat nové cesty a často to budeš chtít vzdát. Tvoje ego ti to ale nedovolí. Nedovolí ti prohrát, protože jsi mu dal ochutnat vášeň. Nic z toho ti ale nepomůžu, dokud nebudeš věřit celým svým srdcem v to, co děláš. Zkus prostě jen přestat poslouchat ty druhé a začni více věřit sám sobě. Uvidíš potom, že máš v sobě mnohem víc štěstí, než které hledáš někde venku mezi druhými.” V tu chvíli se znovu usmál, podíval se na zaraženého nešťastlivce, mlčky se zvedl z baru, dopil zbytek vína, mávl na barmana a šel za ním zaplatit účet ke kase. 

Náš mladý nešťastník zůstal sedět na baru a zaraženě pozoroval dno prázdné sklenice. V tu chvíli k němu přišel barman a povídá: „Ten pán, co tu s vámi seděl, trval na tom, že zaplatí váš účet, objednal vám dalšího panáka a napsal vám tento vzkaz.” Barman předal s panákem čistou účtenku a na ní bylo napsáno: 

Napoleon Hill – rovnice úspěchu = ((V + T) x A x S) x Ví

Dnešní podcast Myšlením na vrchol jsem pojal trochu netradičně. Vymyslel jsem si pro vás takovou pohádku ze života, ve které se možná najde i někdo z pravidelných posluchačů podcastu. Možná jste ale v tomto smyšleném příběhu viděli život někoho ze svého okolí, kdo také hledá štěstí tam, kde se žádné nenachází. Víte, co chtěl onen úspěšný muž našemu nešťastlivci vzkázat skrze rovnici úspěchu Napoleona Hilla? Tomuto tématu se budu věnovat v další epizodě podcastu Myšlením na vrchol. Proto pokud patříte mezi pravidelné, každodenní posluchače, můžete do zítřka nad tímto příběhem přemýšlet. A pokud posloucháte podcasty zpětně, můžete se rovnou pustit i do další epizody. V každém případě budu rád, když mi napíšete, co jste si z tohoto podcastu odnesli. Je to jen nějaká myšlenka? Nějaké uvědomění? Můj email je [email protected]. Tam se budu věnovat všem dotazům, které mi posíláte. Za tyto dotazy vám děkuji a pro dnešek už nezbývá nic jiného než vám všem  popřát úspěšný a krásný den.

© Lukáš Eder