DETEKTIVKA O BUDDHOVI: 3 životní lekce pro moderní lidi 21. století

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Miluju sebepoznání a seberozvoj, ale svým způsobem už ho mám po krk. Je to pořád na „jedno brdo“. A tak místo čtení jsem poslední týdny začala pravidelně cvičit podle YouTube videí jógu. Tam na mě mezi těmi všemi ženami na podložkách vykoukl rozhovor s Dalajlamou. Toho člověka prostě musíte milovat. A mě daný krátký dokument nadchnul, Už žádné kecy v kleci od seberozvojových rychlokvašek o motivaci a odvaze, ale myšlenky a životní rady od opravdového osvíceného. Od videí s Dalajlamou nebylo daleko k videím o Buddhovi a buddhismu. Jen abych to uvedla na pravou míru, já buddhistka ani jiná věřící nejsem a rozhodně Vám tady nehodlám nic cpát, ale chci se dnes s Vámi podělit o zajímavý, až detektivní příběh o tom, jak se Buddha stal Buddhou a jaké 3 životní lekce si z toho my, lidi 21. století, můžeme odnést do našich životů.

O životě Buddhy, vlastním jménem Siddhártha Gautama, se toho vypráví plno, nikdo ale neví, které úseky z jeho životopisu jsou pravdivé a kupodivu se vlastně ani neví, jestli celý příběh o Buddhovi není smyšlený. Jediné, co je údajně jisté, je, že na zemi existoval jakýsi smrtelník, který by jeho popisu odpovídal a jehož životní linka probíhala podobně jako u Buddhy. V konečném důsledku je to ale úplně jedno, lidi věří silnému příběhu a příběh o Buddhovi silný je. A z prezentačního hlediska je tento příběh zcela geniální, protože má na začátku šťastného naivního hrdinu, prince z královského rodu Šákjů, kterého čeká plno útrap a nástrah, aby jej na konci čekalo vysvobození a happy end. Jeho příběh je vlastně taková detektivka.

Legenda praví, že jeho matce se noc před jeho narozením zdálo, že jí do boku vstoupil bílý slon. Hned se seběhli královští věštci a označili tento sen jako jasné znamení, že královna porodí budoucího vůdce, krále všech králů. Královna porodila, údajně při tom zpívala, stála a držela se větve stromu. No, kdo by takový radostný porod nechtěl, ale následně po 7 dnech záhadně zemřela.

Buddhův otec dělal maximum pro to, aby jeho syn žil v maximálním přepychu a hojnosti, a zároveň dělal všechno pro to, aby se nikdy nedozvěděl, že venku existuje nějaká bída, nemoc nebo smrt. A tak si Siddhártha spokojeně žil až do svých 29 let, kdy ho jeho otec oženil s jeho sestřenicí. Byla to láska jako blázen. Údajně se tihle dva milovali natolik, že jednou, když si to vášnivě rozdávali na střeše paláce, skutáleli se dolů do záhonku a ani si toho nevšimli. 😊 Buddha o mnoho let později z těchto radovánek čerpal ve svém učení: „Neznám žádné tělo, žádný hlas, žádnou vůni, žádnou chuť, žádný dotek, které poutají mysl muže tak jako tělo, hlas, vůně, chuť a dotek ženy. Neznám žádné tělo, žádný hlas, žádnou vůni, žádnou chuť, žádný dotek, které poutají mysl ženy tak jako tělo, hlas, vůně, chuť a dotek muže.“

Narodilo se jim krásné děťátko a vše vypadalo jako z pohádky. Ono to tak v jisté okamžiky života vždycky vypadá, až do doby, než Siddhártha vyjel na svou první projížďku do města a uviděl starce, člověka, který se celý zkřivený opíral o berle a sotva stál. Buddha se setkal poprvé se stářím a byl zděšen, že možná jednou taky tak dopadne. Druhá vyjížďka mu přihrála do cesty nemocného člověka na lehátku, který sotva dýchal a byl kompletně celý pošpiněn zvratky a močí. A do třetice všeho dobrého a zlého, poslední Siddhárthova vyjížďka jej zavedla k mrtvole.

Buddha, tenhle mladý kluk, je zmaten. Myslel si, že bude žít donekonečna jako mladý, bohatý, bezstarostný klučina a najednou začíná chápat, že i on jednou bude nemocný, starý, a pak zemře.
Zdrtí ho to, a tak jako v českých pohádkách odchází Honza do světa na zkušenou, Siddhártha jde do světa hledat něco, co nepodléhá zákonu pomíjivosti. Něco, co mu ukáže, jak se chovat, aby jednou nezemřel, aby se vymanil z koloběhu zrození a smrti. Chce zjistit, co je vlastně utrpení a jak s ním pracovat, aby mohl spokojeně žít věčně.

Najde si toho nejlepšího guru v okolí a naučí se od něj vše, nasaje vědomosti, ale nestačí to. Pořád má v sobě to prázdno a je plný otázek, jak být šťastný věčně? Po několika letech učení opouští daného šamana a jde do učení k dalšímu, i tady ale nenachází nic moc nového a odchází

Ve svém putování narazí na tzv. askety. Asketa je člověk, který se zřekne všech světských rozkoší a požitků, aby dosáhl pokroku v duchovním životě. A protože Siddhártha byl extrémista nad extrémisty, i tady netroškařil. Po několik let jedl jedno zrnko rýže denně, pil jen vlastní moč, denně trýznil své tělo a umrtvoval jednotlivé části. Dle popisu jeho ruce a nohy vypadaly jak větvičky vinné révy, oči měl zapadlé hluboko do důlků, z jeho postavy jste neviděli v podstatě nic jiného než jen páteř a vystupující žebra. Ani to ho ale nedovedlo k odpovědi. 

A tak se jednoho dne došoural ke stromu u vody, zavřel oči, poslouchal vodu a přemýšlel o smrti. V ten moment se mu vybavila krásná vzpomínka z dětství, kdy takhle seděl u zurčící řeky s tatínkem, panem králem, a povídali si. V ten moment, tam ve stínu jambovníku, byl šťastný. A došlo mu to. Doteď jsem vše dělal špatně! Hledal jsem odpověď venku, musím hledat uvnitř.

Zpoza stromu, jakoby zázrakem, vyšla najednou žena a podala kostnatému Siddhárthovi mléko a rýžovou kaši. Řekla: „Jez!“ a odešla. Musím se přiznat, že když jsem tuhle část příběhu slyšela, musela jsem se smát a teď mě moc prosím, chlapi, nebičujte mě, ale mě to přišlo jak klasická žena se selským rozumem – trpělivě vyčkává, než to chlapovi dojde, pak přijde, prostě mu „narve“ jídlo a řekne si v duchu: No konečně!. Buddha jídlo neodmítl, došlo mu, že aby mohl znovu zažít tento pocit štěstí, musí jíst a pít, musí mít na to dostatek sil.

Buddha byl ale šokován. „Takže to znamená, že to, co jsem doposud dělal, bylo vše špatně? Bylo vše k ničemu?“ Vzpomínka, která jej naplnila tak dlouho hledanou uvolněnou radostí a lehkostí byla totálně v rozporu s tím, jak asketicky žil. A nemusel pro to dělat nic, ani se mučit, nejíst, nepít, trápit se, stačilo jen sedět a být. Siddhártha žil 6 let v přesvědčení, že musí nyní trpět, aby v budoucnu byl šťastný. Vlastně se bál, co se stane, když šťastný bude už teď. Ale v ten moment, tam pod stromem, byl tak vyčerpaný, že se jen poddal slastnému pocitu radosti ve vzpomínce na tatínka a pozoroval, co se s ním při tomto procesu děje.

Nechápal to. Dosavadní nauky o vysvobození vyžadovaly muka, absolutní disciplínu, v podstatě odstranění těla, aby mysl mohla volně dýchat (což je mimochodem samo o sobě blbost, protože v momentě, kdy Vaše tělo prožívá bolest, soustředíte se v podstatě jen na ni, na nic jiného nemáte moc myšlenky), ale Siddhártova vzpomínka z dětství oproti tomu nevyžadovala vůbec nic. O nic usilovat, nic neměnit, jen být – a tak mu to došlo –, stačí jen být a plně se soustředit na současný okamžik. V tom je nekonečné štěstí, v těch momentech neexistuje ani minulost, ani přítomnost, ani budoucnost. Jen jste, soustředíte se na bezprostřední situaci, omezíte se na prosté pozorování existence sebe sama, na své sezení, dýchání a okamžité myšlení a cítění

Dál už v příběhu nebudu pokračovat, protože tady, přesně tady bych se ráda zastavila a sdílela s Vámi…
PONAUČENÍ, KTERÉ SI MŮŽETE VZÍT DO ŽIVOTA: 

1. Nemá smysl hledat štěstí venku, musíte jít dovnitř.
Buddha strávil x let námahou a snahou změnit vnější podmínky, a tím si navodit pocit štěstí, učil se od těch nejlepších, zohyzdil své tělo, až mu došlo, že musí dovnitř a že to kýžené, hledané štěstí je v něm, v jeho srdci, v jeho vlastním míru. Což mi připomíná citát, který mám doma položený na stole, citát od Sri ChinmoyeKde je mé štěstí? Uvnitř mého míru a nikde jinde.“

2. I ti nejosvícenější dělají chyby.
Drahý Buddha v tom několik let exceloval, a až pak, u stromu, mu došlo, že dělal doposud vlastně všechno špatně. Nadával si za to, kritizoval se, mučil se za to dál? Ne, jen spočíval v opojném okamžiku, že konečně pochopil, jak se věci mají, a plně si uvědomoval, že kdyby nezažil vše, co zažil, tento moment by možná nikdy nenastal nebo by si jej minimálně tak silně neuvědomoval. Těchto krásných opojných vzpomínek na dětství měl více, ale tehdy je necítil tak silně, neměl tu znalost, co měl teď, a tak až teď si jich byl schopen naplno vážit a vnímat jejich krásu.

3. Odložte na chvíli mobily a TO-DO listy a vnímejte jen krásu přítomného okamžiku.
Fakt nemusíte vůbec nic dělat, když máte chvíli času, nemusíte hned sahat po telefonu a číst si články nebo přemýšlet, jestli půjdete ven nebo vytřete podlahu. Můžete se nudit. Dovolte si se nudit. A při té nudě jen pozorujte místnost, ve které jste, všímejte si věcí známých i neznámých, soustřeďte na detaily, které jste předtím neviděli. Podívejte se i na lidi, kteří v té místnosti jsou s Vámi, a zkuste odhadnout, co jim asi letí hlavou, jaké mají starosti a radosti, co asi prožili, než došli sem. To stačí. To stačí. To opravdu stačí ke štěstí.

Znáte někoho, komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?
Sdílejte je, prosím, se svými kolegy, přáteli, s rodinou. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se Vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna Vy.

Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak určitě si mě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedIn, Facebook, Instagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Zároveň každé úterý dopoledne posílám svým odběratelům newsletterů nálož tipů a triků do e-mailu. Mrkněte na web www.petrabouskova.cz. 

Těším se na Vás příště, hvězdy!

© Petra Boušková