Proč práce jen na vlastních talentech nemusí vést k úspěchu?

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Ráno jsem se probudil a podíval se z okna. Lilo jako z konve. Potom jsem se podíval na předpověď počasí a bylo jasné, že v podobném duchu se odehraje celý den. Moje milovaná žena se na mě podívala a řekla s pochybami: „Fakt chceš v tomhle jít?“ Já jsem se jen usmál a řekl: „Právě v tomhle chci jít.“

Pokud nepatříte mezi členy programu Improovio, nejste v naší uzavřené skupině Improovio Klub, anebo jen nesledujete naše sociální sítě, tak možná teď nevíte, o čem to mluvím. Tak možná že i to by mohl být jeden z důvodů, proč byste mohli chtít mezi členy programu Improovio vstoupit. Je tomu totiž asi dva týdny, co jsem vyzval posluchače mého podcastu a čtenáře webu Improovio.cz, aby podpořili Pepu Holoubka v jeho snažení o překonání 7 rekordů při přechodu napříč Českou republikou. Pepa je jedním z vášnivých posluchačů podcastů a audioknih. A mně je ctí, že podcast Myšlením na Vrchol patří mezi jeho oblíbené podcasty. V jednom takovém také mohli pravidelní posluchači s Pepou slyšet rozhovor. Pokud jste jej náhodou neslyšeli, budu rád, když se k němu vrátíte. Věřím, že v něm zazněla spousta inspirace. 

Mnohem více inspirace jsem ale zažil já osobně, a to právě když jsem se rozhodl vystoupit ze své komfortní zóny a podpořit Pepu Holoubka na jeho chůzi. Čímž se vracím k úvodní historce z onoho nedávného rána. V nedávném podcastu jsem vyzval posluchače, aby Pepu na jeho cestě podpořili, a to třeba jenom tím, že se rozhodnou najít si Pepovu aktuální polohu a urazit pár kilometrů společně s ním. Já jsem se k tomuto kroku rozhodl zrovna v den, kdy moje žena měla cestu na jednání na západ Čech. Pepa Holoubek se toho dne zrovna pohyboval kdesi mezi vesničkami nacházejícími se kousek za Plzní, směrem na Karlovy Vary. Byla to tedy ideální příležitost jít příkladem a sám splnit výzvu, kterou jsem dával i vám, posluchačům mého podcastu. 

Vyrazili jsme tak s mou milovanou ženou na cestu z Prahy do Plzně. Na dálnici padaly snad provazy vody. Stěrače nestíhaly a mně už bylo více než jasné, že dneska asi trošku zmoknu. Pořád jsem si ale říkal: Copak já jsem z cukru? Hodinu nebo dvě to v dešti zvládnu. Zato chudák Pepa v takovém nečase někde lámal rekordy. O to víc rostla moje chuť Pepu podpořit a vlastně jsem se těšil, až se k němu na cestu připojím. Projeli jsme Plzní a sledovali Pepovu polohu na mapě. Už jsme se blížili a žena hlásí, že tam někde v těch serpentinách by měl být. A také že byl. Vyjeli jsme za zatáčku a proti nám šel kráčející deštník, pod kterým se krčil Pepa Holoubek se sluchátky v uších. Určitě zrovna poslouchal některý z mých podcastů. 🙂 Zastavil jsem proto u krajnice a na Pepově výrazu v obličeji bylo zřejmé velké překvapení. Později mi při společné chůzi přiznal, že už se mnou vůbec nepočítal. Osobně si myslím, že si říkal, že určitě nejsem takový magor, abych s ním šel celý den v dešti. Ale jak se ukázalo, tak možná jsem. 

Předal jsem tedy vůz mé ženě a vydal se na cestu s Pepou. Měli jsme velké štěstí, protože pršelo už jen občas a nijak extrémně. Původně jsem si říkal, že bych chtěl s Pepou ujít alespoň deset kilometrů, což bychom měli zvládnout tak za 1,5 hodiny. Musím ale přiznat, jak jsem byl překvapený, když jsme měli v společně v nohách 23 kilometrů a společné 4 hodiny uběhly doslova jako voda. 

Musím dnes zpětně přiznat, že když jsem ráno vstal a podíval se z okna, tak se mi na společnou schůzku s Pepou moc nechtělo a v hlavě už mi začalo hlodat několik sabotérů, hledajících výmluvu, která by mé rozhodnutí zlomila. Naštěstí se jim to nepodařilo a já jsem za to dnes neobyčejně vděčný. Je, pravda že jsem byl večer unavený, že mě nohy bolely ještě pár dní, ale vnitřně jsem byl opravdu spokojený a vlastně jsem měl dobrý pocit, že jsem překonal sám sebe a možná ještě podpořil někoho, koho spousta lidí v mém okolí nazvala bláznem. „Cože? 70 kilometrů denně že chodí? No to je blázen,“ slýchávám, když vyprávím o Pepovu rekordu.

Co mě ale na cestě samotné překvapilo asi nejvíc, bylo, že jsme celé čtyři hodiny doslova nezavřeli hubu. Našli jsme s Pepou Holoubkem tolik společných témat a názorů, že mě to až samotného překvapilo, a to i přesto, že jsme každý úplně jiný. Pokud jste totiž slyšeli rozhovor s Pepou v mém podcastu, tak jste si možná také všimli, že je Pepa analytický typ. Je to člověk, který na vše potřebuje tabulky a data. Na každé zastávce, kterou jsme udělali, si Pepa automaticky začal zapisovat, kolik ušel kilometrů a za jaký čas, kolik toho snědl a vypil. Upřímně musím říct, že něco takové jsem vždy obdivoval, a možná je to právě proto, že vím, že toho nejsem schopen. Pro mě jsou tabulky a datová analytika činnost, která mi ubírá energii. Nemám to prostě rád a mnohem důležitější jsou pro mě pocity a emoce než čísla, grafy a data. 

Vlastně jsem si také díky pochůzce s Pepou Holoubkem uvědomil, že to není vůbec špatně a že je to naprosto v pořádku. Uvědomil jsem si, že je důležité vědět, co potřebuji a jaký způsob práce mi vyhovuje, abych byl schopen dosáhnout uspokojivých výsledků. Současně jsem si ale také uvědomil, že to neznamená, že bych neměl s daty pracovat a zajímat se o ně. Ono je asi hezké říct, že dělám věci více na pocit než na data. Bohužel ale dnešní svět kolem nás je na datech doslova úplně závislý. Prakticky celá naše existence v moderní společnosti se řídí nějakými daty. Vzpomněl jsem si tak i na motto podnikatele Petra Beneše: „Co neměříš, to neřídíš.“ Mimochodem i Petr byl kdysi jedním z hostů podcastu. 

Proto jsem si po potulce s Pepou uvědomil, jak důležité a podstatné pro rozvoj každého z nás je nezaměřovat se pouze na své silné stránky, ale také na ty slabé. Nejde přece v dnešní době říct, nejsem analytický typ, data mě nebaví a nezajímají. Nebudu se jimi řídit. Stejně tak ale nedává smysl dělat dlouhodobě něco, co mi ubírá energii. A právě proto vnímám jako podstatnou část úspěchu i schopnost naučit se spolupracovat s lidmi, kteří jsou úplně jiní než já sám a kteří budou naopak doplňovat mé slabé stránky. Možná si teď říkáte, že to přece není žádná novinka. Buďme ale upřímní. Kolik z nás to opravdu dokáže?

Více bych se chtěl tomuhle tématu věnovat zase příště. Dnes bych rád už jen poděkoval Pepovi, pokud mě teda teď poslouchá, a doufám, že i pro něj byly čtyři hodiny na společné potulce inspirací, a ne ztraceným časem. Před Pepou skutečně smekám klobouk dolů za to, co dokázal ujít, a ještě k tomu v dešti. Já se musím přiznat, že jsem po čtyřech hodinách byl fakt rád, že jsem se převlékl do suchého a sednul si do teplého auta. Zajímavé, za jaké maličkosti dokážeme být vděčni, když je zrovna potřebujeme. Pepovi jsem opravdu nezáviděl, když jsem si uvědomil, co ho ještě čeká ujít. Proto mu přeji hodně síly a energie do dalších kilometrů a vám všem, mým posluchačům, přeji úspěšný a krásný den.

© Lukáš Eder