O lesku ledovcových špiček aneb Jak získat pro život co nejvíc a nespadnout na dno

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Když si čteme příběhy úspěšných nebo jen vidíme jejich životní styl, tak je to jako bychom pozorovali špičku ledovce plujícího na mořské hladině. Vidíme jen jeho nablýskanou malou část, ale to skutečně důležité, to, bez čeho by se špička plující na hladině nemohla udržet, zůstává našim očím skryto. Dřív, když jsem si četl podobné příběhy nebo jsem se osobně setkal s někým podobným, jsem také obdivoval špičku plující na hladině. 

Tak nějak přirozeně jsem se zajímal, co tito lidé dělají a jak to ti lidé dělají, že se mají tak dobře. Myslí si, že je tak nějak přirozenou vlastností každého z nás mít se co nejlépe a chtít víc. Když otevřeme sociální sítě, tak můžeme vidět spoustu nablýskaných špiček ledovců. Každý se rád na Facebooku pochlubí, když si koupí nové auto, když odjede na vysněnou dovolenou, když se přestěhuje do nového bytu nebo si jen dopřeje nějakou specialitu v restauraci. Snadno jako lidé začínáme toužit po tom samém. Chceme taky tu špičku ledovce jako náš soused, a pokud možno ještě větší a ještě nablýskanější. My ale chceme pouze tu špičku. Nás nezajímá ten drsný, těžký, velký a nehezký kus ledu, co se skrývá pod hladinou. Toužíme jen po tom, co vidí naše oči. Jen po tom toužíme a mnoho z nás je schopno udělat cokoliv, jenom proto, aby to získali. Někdo si je schopen vzít půjčku s nesmyslným úrokem, aby ukázal svému okolí, jak se má. Někdo je zase schopen podvést své známe, přátele, kamarády, kolegy v práci nebo dokonce rodinu, a to jenom proto, aby uspokojil svou touhu po ledovcové špičce. 

Jak ale přistupujeme k věcem, které jsme získali až příliš snadno? Dokážeme si takových věcí vážit? Mají pro nás skutečnou hodnotu? Nebo je po čase zahodíme a chceme zase něco víc? 

Nevidím nic špatného na obdivování ledovcových špiček. Naopak si myslím, že je dobré vědět, že se mohu mít lépe. Je dobré vidět, kam až může člověk vyrůst, je skvělé inspirovat se a nechat v sobě propuknout vášeň po stejném nebo ještě hezčím a větším ledovci. V posledních dvou podcastech jsem vám vyprávěl své zážitky ze společné cesty s Pepou Holoubkem. Až se Pepovi podaří zdolat 7 rekordů, pro které se sám rozhodl, tak také bude mít jednu takovou ledovcovou špičku a možná také bude někoho inspirovat k tomu, aby se pokusil jeho 7 rekordů překonat. A je na tom snad něco špatného? Jistě že ne, je to strašně dobře, protože tím Pepa může někoho jiného zase dál posunout. Jak si ale myslíte, že by dopadl ten, kdo se ze dne na den rozhodl vyrazit na stejnou cestu jako Pepa Holoubek, aniž by předtím trénoval? Asi těžko by dokázal uspět, možná by si i přivodil nějaké zranění, zdravotní problém. Anebo bude chtít jenom tu špičku ledovce, jenom překonat Pepových sedm rekordů. A tak bude možná vymýšlet, jak by mohl začít podvádět. Může si třeba vzít kolečkové brusle, elektrickou koloběžku nebo nechá jít někoho za sebe. Je to úplně stejné, jako když si sportovec vezme doping na olympiádě. Také způsob, jak získat svou vysněnou ledovcovou špičku. Jak dlouho ale vydrží lesk takového ledovce, když víme, že jsme pro něj nemuseli tolik obětovat?

Já jsem v předchozím podcastu zmiňoval, že jsem si díky krátké a společné cestě s Pepou Holoubkem uvědomil jednu věc. Spousta z nás se naučila soudit cizí lidi ve společnosti negativně. Nevím už, proč tomu tak je, ale prostě spousta lidí, když přichází s někým cizím do kontaktu, tak automaticky očekává to nejhorší. Nadáváme na společnost, že je zkažená a že v ní každý myslí jen na sebe. Sami jsme potom překvapení, když se setkáme s dobrem, které se ve spoustě lidech stále nachází. To dobro se ale nikam nevytrácí, jen ho bohužel nejsme schopni často vidět. Podobně jako nejsme schopni vidět tu část ledovce, která drží jeho špičku nad hladinou. A proto mě napadá otázka: Co se musí stát, abychom viděli jak špičku ledovce, tak i část pod jeho hladinou?

Věřím, že pravidelní posluchači Myšlením na vrchol už odpověď znají. Je totiž velmi jednoduchá. Abychom viděli celý ledovec, tak potřebujeme dvě věci. Musíme se potopit pod hladinu a být v čistém prostředí. I proto když dnes vidíme ledovcovou špičku někoho druhého, která i mě inspiruje a kterou bychom také chtěli získat, tak se nezajímáme jen o její blyštivou část nad hladinou. Nechci získat jen špičku samotnou, vím, že potřebuji celý ledovec, a uvědomuji si, že každé špičce ledovce musím nejprve dát velký a těžký základ, který spousta lidí nebude schopno vidět. 

Mnoho lidí ve společnosti moc nezajímá, co je pod hladinou. Jak by také mohlo, vždyť to přece není vidět. I to by mohla být námitka, kterou byste mohli říct. Na tu bych ale odpověděl: A není to jenom tím, že to vidět nechceme? Není to prostě a čistě jenom o tom, že chceme jenom brát, aniž bychom chtěli něco dávat? 

Cesta s Pepou Holoubkem mi připomněla, že kolem nás je tolik dobrých věcí, které spousta z nás není schopno vidět, a to jenom proto, že tito lidé nechtějí dávat. Tito lidé chtějí pouze brát. Chceme, aby se k nám lidé chovali dobře, aniž bychom se stejně chovali mi vůči nim. Chceme, aby nám někdo pomohl, aniž bychom sami někdy někomu pomáhali. Chceme sami získat víc peněz, aniž bychom sami dali větší kus sebe. Kus svého času, svých dovedností. Prostě čehokoliv. Takhle ale přece žádná ledovcová špička plout nemůže. Jakmile ji dáte na hladinu, tak se ve vteřině obrátí ke dnu a pluje už jenom ta část, která nikoho nezaujme. 

Proto když mě samotného zaujme špička ledovce někoho jiného, tak se už nezajímám jen o to, co a jak ten člověk dnes dělá. Snažím se více zajímat o tu část ledovce, ke které se musím potopit. Ptám se, co vše musel daný člověk obětovat, aby dnes mohl mít svůj ledovec. Až potom si kladu otázky: Jsem ochoten obětovat to samé? Mám vůbec možnost dát tolik, co ten druhý, abych mohl to samé získat?

Výhodou je, že jsou situace, kdy na dávání nemusíme být sami. Někdy se můžeme s někým spojit. Pravidlem ovšem zůstává, že jen ten, kdo dává, aby postavil velké základy, které nikdo neuvidí, může získat takovou ledovcovou špičku, se kterou může inspirovat někoho dalšího. V minulém podcastu jsem také zmiňoval, že patříme mezi vyvolené už jenom tím, že můžeme poslouchat tento podcast. A jako vyvolení máme tolik možností k dávání, že na to někdy zapomínáme. Nezapomínejte, prosím, na to, a pokud se ženete za leskem ledovcové špičky, pamatujte, že jen ten, kdo dával, může se svou špičkou plout po hladině. Tolik dnešní podcast. Snad i pro vás byl inspirací a pomohl vám uvědomit si, co vše můžete začít dávat. I já se snažím tímto podcastem něco dávat. Třeba jenom proto, že mohu svými myšlenkami udělat někomu dalšímu úspěšný a krásný den.

© Lukáš Eder