Kolik dobra lze objevit v naší společnosti?

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Zajímavé, za jaké maličkosti dokážeme prožívat hlubokou vděčnost, když je zrovna potřebujeme a nemáme k nim volný přístup. Podobnými slovy jsem skončil poslední epizodu mého podcastu, kde jsem vyprávěl posluchačům svůj zážitek z tak obyčejné věci, jako je čtyřhodinová procházka v dešti. A teď si, prosím, zkuste sami odpovědět, kdy naposledy jste šli 4 hodiny v kuse pěšky, a ještě k tomu dešti?

Já vím, říkáte si, co to jako je nějaké čtyři hodiny chůze. A já s vámi naprosto souhlasím. Není to vůbec nic. Ovšem díky tomu, že jsem tyto hodiny absolvoval s Pepou Holoubkem, který je už na cestách několik dní, tak i mně došlo několik věcí, o kterých si myslím, že bychom si je měli neustále připomínat, protože jsou to věci, které jsme se naučili brát jako samozřejmost. Vše jsou to takové drobnosti, kterých si během dne mnohdy ani nejsme schopni všimnout, a přitom jsou to věci, které pro většinu lidí na Zemi vůbec samozřejmé nejsou. 

Pokud bych měl tyto všechny drobnosti shrnout nějakými slovy, tak by ta slova zněla: „Jste vyvolení.“ Ano, přesně tak. My všichni, kdo máme příležitost tu dnes být a máme příležitost poslouchat tento podcast, patříme mezi menšinu populace lidí na této planetě, kteří měli to štěstí, že se narodili do moderní společnosti. Na světě žije přes sedm miliard lidí a jen pouhá jedna miliarda z nich má přístup k moderním technologiím, elektřině, tekoucí vodě a všem podobným vymoženostem na Zemi. Když si uvědomíme, že jsou zde stále lidé, kteří vaří na ohni, perou někde v řece a nemají třeba jen hloupé mýdlo na umytí rukou, tak nám to může pravidelně připomínat, jaké štěstí jsme měli narodit se v tomto místě a v této době. 

A teď nejde o to, že bych si něco podobného dříve neuvědomoval nebo snad nepociťoval vděk za možnosti, kterých se nám dostává. Když jsem ale šel s Pepou Holoubkem „ty blbé“ čtyři hodiny v dešti a sledoval, jakým způsobem Pepa funguje, aby splnil svých 7 rekordů, tak jsem si uvědomil, jak málo může stačit k tomu, abychom přišli o věci, které vnímáme jako naprostou samozřejmost. A taky jsem si uvědomil, kolik dobrých lidí v naší společnosti stále žije a že mnohdy tuto dobrotu nejsme schopni vidět.

Jako příklad bych uvedl jen dva zážitky z Pepových cest. Jedním ze zážitků bylo, když jsme procházeli malou vesničku kdesi kousek od Plzně a Pepovi došla voda. Nyní by se asi slušelo zmínit, že jedním z Pepových pravidel na jeho potulkách je, že nikdy a nikde nekupuje pitnou vodu. Pepa má na svých cestách zásadu – proč by měl utrácet za něco, co máme všichni volně k dispozici, když může těmi penězi páchat dobrotu někde jinde? Když jsme tedy procházeli tou malou vesnicí a Pepovi došla voda, tak naprosto bez ostychu a bez studu zamířil k prvnímu domu, aby zazvonil a požádal o dva litry vody. U prvního zvonku byl neúspěšný, nikdo nebyl doma. U druhého po chvilce vyšla stará paní o holi, kterou Josef Holoubek slušně požádal o trochu vody. Paní zcela automaticky bez jakýchkoliv otázek a bez náznaku špatných emocí sáhla vedle dveří a podala Pepovi láhev balené vody. Taková hloupost, řekli byste si. Ale teď si zkusme přiznat. Kolik z nás by bylo schopno někoho požádat podobným způsobem o hloupou vodu?

Hned druhý zážitek a uvědomění přišlo po malé chvilce, když jsme s Pepou usedli na autobusové zastávce, abychom dali našim nohám desetiminutovou přestávku. Pepa přišel na zastávku a jako první pronesl: „Panečku, to je krásná zastávka! Tady by se spalo!“ Na tuhle větu jsem nemohl reagovat jinak než údivem a otázkou: „Copak ty spíš na zastávkách?“ „No jasně, zastávky jsou super,“ reagoval nadšeně Pepa Holoubek a pokračoval: „Je v nich sucho, takže si  tam vždy rozložím stan. To půlmilimetrové soukromí je pro mě důležité. Za každou podobnou, jako je zrovna tahle, jsem vděčný, protože je obezděná za všech stran, takže do ni nemůže nikdy pršet, a tak mi stan nezmokne. Tahat s sebou na cestách mokrý stan není moc příjemné. Už se mi ale taky stalo, že jsem byl ze zastávky vyhozen, protože jsem někomu zabral bejvák. Potom mi nezbývá než se sbalit a pokračovat dál.“

Na Pepovo vyprávění jsem reagoval s obdivem a přiznal jsem mu, že si nejsem jistý, zda bych tohle zvládl. Nejde o to, že bych nespal ve stanu, jsem schopný spát klidně v lese pod širákem, to mi vůbec nevadí. Nejde o to, že bych měl strach, že by se mi něco stalo. Jde o úplně jiný druh strachu Je to strach mého ega. Protože právě moje ego si říká, co si o mně lidé pomyslí? Jak budu před lidmi vypadat, že spím jako bezdomovec na zastávce? 

Pepa přesně věděl, o čem mluvím, a reagoval slovy: „Mně je ale v tu chvíli úplně jedno, co si o mně kdo pomyslí. Pro mě je důležité, že já vím, proč spím ve stanu na zastávce, a pokud někdo chce, rád mu to vysvětlím. Pokud bych se zajímal o to, co si o mně myslí druzí, nikam bych nedošel. Spousta lidí má podobné problémy přenést se přes vlastní ego. Když to ale dokážeš, tak možná sám zjistíš, kolik dobra v lidech je. Například ta paní, co mi dala vodu, aniž by se na cokoliv ptala. Včera jsem například spal v posteli. Volal jsem na obecní úřad vesnice, kde jsem chtěl přenocovat na zastávce, zda bych si k nim mohl dát přes noc nabít mobil a powerbanky. Když jsem starostovi vesnice řekl víc o mé velké cestě, trval na tom, že musím spát u něj doma v posteli.“ To už ale Pepa kouknul na hodinky a zavelel dál k cestě, abychom se příliš nerozseděli.

Když jsme s Pepou během chůze pokračovali v našich společných hlubokých debatách, tak mi došla jedna věc. Spousta z nás je schopno nadávat na lidi ve společnosti. Soudíme lidi slovy, že jsou zlí, závistiví a nepřející. Napadají mě ale otázky: Dáváme těmto lidem vůbec příležitost ukázat jejich dobrou stránku? Jak přistupujeme k těmto lidem? Chováme se ke společnosti, ve které žijeme, tak, jak bychom chtěli, aby se ona chovala k nám? Skutečně se chováme jako ti z mála vyvolených? Tento krátký a úplně prostý zážitek mi připomněl jednu velmi důležitou věc, na kterou mnoho z nás zapomíná. Této věci bych se ale chtěl věnovat zase příště v dalším podcastu Myšlením na vrchol. Zážitků s Pepou Holoubkem z té krátké cesty jsem měl mnohem víc a jediné, co stačilo, abych takové prosté zážitky získal, bylo zvednout zadek a jít prostě ven. Pepa je ještě na cestě do konce května. Teď by měl přecházet republiku za severu na jih a zase zpět. Můžete se k němu přidat, anebo jej podpořit i v jeho kampani na Hithitu, kde chce Pepa svou cestou podpořit nadaci pečující o předčasně narozené děti. Víc už vás nebudu ve svém podcastu Myšlením na vrchol zatěžovat příhodami z cest s Pepou Holoubkem, to vám slibuji. Pokud by vás ale zajímal celý jeho příběh, tak jsem jej rozhodl sepsat do červencového vydání Improovio magazínu. V každém číslo tohoto magazínu je rubrika věnovaná členům programu a posluchačům mého podcastu. V této rubrice píšu o vašich příbězích, protože věřím, že každý z nás může být pro druhé v něčem inspirací. Pokud by vás proto zajímal nejen Pepův příběh, ale mnohem víc, a hledáte nástroj, co vám bude pomáhat měnit svůj život k lepšímu, tak mi bude potěšením, když se potkáme v rámci programu Improovio třeba na některé z chystaných akcí. Pro členy máme připraveny tři druhy členství, a to své si můžete vybrat na webu Improovio.cz v sekci členství a výhody. To už je pro dnešek vše. Jediné, co mi ještě zbývá, je popřát vám všem úspěšný a krásný den.

© Lukáš Eder