Jak se z vize stává živná půda pro vytrvalost

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Když jste ukončili povinnou školní docházku a vybírali si, na jakou střední školu se vydáte, podle jakého klíče jste se rozhodovali? Měli jste zcela jasno o svém budoucí povolání? Jako děti většinou dáváme nejvíce na radu lidí, kteří nám jsou nejbližší. Jsou to naši rodiče a v některých případech i možná naši učitelé, nebo dokonce naši nejlepší kamarádi. I já si teď vzpomínám na příklady spolužáků ze základky, kteří se rozhodovali, kam budou směřovat jejich další kroky, podle rozhodnutí jejich nejlepších přátel. Když se nad tím dnes zamyslím, tak už vidím. jak naprosto nelogické rozhodnutí to může být. 

Vlastně, když se nad tím zamyslím tak nějak obecně, tak většinou toto zcela významné životní rozhodnutí dělá spousta z nás naprosto nelogicky a proti zdravému selskému rozumu. A domnívám se tak proto, neboť jsem toho názoru, že jediný logický směr, podle kterého bychom měli dělat podobná rozhodnutí, je směr, který si vybereme my sami, a ne ten, který nám je určen naším okolím. 

Mluvil jsem ve svém podcastu několikrát o tom, jak důležité je mít vlastní vizi – znát směr, kterým chci v životě kráčet. Pokud bychom měli podobnou vizi na konci základní školy, snadněji bychom věděli, jak se rozhodnout. Jenže podle čeho si takovou vizi stanovit, když se nás na to dosud nikdo nezeptal? Přesně tomuhle tématu se do hloubky věnuji v prvním vydání pracovního magazínu Improvio, které je celé věnováno právě tomuto tématu. Vize, kterou chceme v životě naplňovat, by měla nejen dále utvářet osobnost každého z nás, myšleno ve formě učení se nových dovedností. Tato vize by měla především i rozvíjet naši osobnost, a to tím způsobem, že máme touhu učit se novým věcem a že to, co každý den děláme, nám dává smysl. Když se nám podaří takovou vizi formulovat a vychází z přirozenosti každého z nás, tak je to přesně ten stav, kdy se stáváme vědomým tvůrcem života, který nás prostě baví žít. 

Příkladem nám opět mohou být příběhy Josefa Michálka a Romana Kučery. Právě s nimi jste mohli slyšet rozhovor v předchozí epizodě Myšlením na vrchol. Setkání s každým z pravidelných posluchačů je i pro mě velkou inspirací. Věřte mi, prosím, že si skutečně moc vážím možnosti poznávat ty, pro které jsem začal tento podcast tvořit. Díky tomu vidím, před jakými překážkami stojíte a jaká témata by vás i nadále mohla zajímat. Pokud jste náhodou rozhovor s Pepou a Romanem neslyšeli, zkuste se do něj, prosím, zaposlouchat. Věřím, že si každý z tohoto rozhovoru odnesete něco pro sebe, a budu moc vděčný, když budete mít chuť se o to podělit – třeba zprávou do mého e-mailu. Teď mi ale dovolte, abych se vrátil k dnešnímu tématu a podělil se o to, co jsem si z rozhovoru odnesl já.

Pepa i Roman jsou oba dva řemeslníci. Oba vystudovali odborné učiliště a oba přiznali, že z tohoto studia nebyli tak nějak úplně odvázaní. Roman byl k vyučení v oboru prakticky donucen svým otcem a Pepa se přiznal, že pocházel z dělnické rodiny, kde byl výuční obor brán jako samozřejmost. Pepa ale možná chtěl svému okolí ukázat, že má na víc, a tak si udělal posléze maturitu, aby začal budovat svou kariéru u policie. Po čase ovšem pochopil, že jej tato činnost nijak nenaplňuje. Pokud bych to měl říct slovy, o kterých jsem mluvil před chvílí, tak tato činnost nijak nerozvíjela jeho osobnost. Neměl chuť učit se novým věcem ani pocit žádného významnější přínosu. Jsem přesvědčený, že v naší společnosti jsou miliony lidí, kteří ve svém zaměstnání zažívají něco podobného. Chodí do práce jenom proto, aby získali výplatu, a v pondělí už se těší, až bude zase pátek a budou mít volno. Tito lidé nemají moc touhu učit se novým věcem a vlastně ani nemají energii začít ve svém životě něco změnit. Tak nějaké se spokojili s tím, jak to je, a nikam se moc neženou. Vlastně i Pepa Michálek býval takový, ale od ostatních lidí se odlišil jedinou věcí. Rozhodl se s tím něco udělat a změnil svůj život. 

Pepa se mi při našem povídání zmínil, že když se vrátil od policie k řemeslu – k servisu výtahů, kde se posléze rozhodl i zde dát výpověď, aby úplně od nuly začal podnikat -, tak jej od toho spousta lidí v jeho okolí odrazovala. Tito lidé nerozuměli Pepovu rozhodnutí a vlastně ani nevěřili tomu, že by mohl uspět. Pepa se ale nenechal zviklat a vytrval ve své životní změně. Sám mi přiznal, že vytrvat nebylo jednoduché. Vnitřně cítil, že dělá dobré rozhodnutí, ale když o vás pochybuje vaše okolí a člověk k tomu ještě vidí, že se několik měsíců nic neděje, že nedostává žádný úspěch, tak opravdu není jednoduché vytrvat. Pepa se na začátku svého podnikání zadlužil. Přiznal mi, že očekával mnohem rychlejší růst svého podnikání, a tak musel přijmout i práci přidavače na stavbě, než získal první klienty. A nejen za to má Pepa u mě velký respekt, že se nenechal zviklat ani svým okolím, ani svými vlastními pochybami, a vytrval na cestě za vlastní vizí. Možná že právě vytrvalost spoustě lidem chybí a z vlastní zkušenosti mohu říct, že právě znalost vlastního proč a dobré odůvodnění našeho rozhodnutí je živnou půdou naši vytrvalost. Nebo si myslíte, že kdyby někdo tehdy za Pepou přišel a řekl mu, ať začne podnikat, aniž by Pepa rozuměl tomu, proč to má udělat, že by dokázal vytrvat a čelit pochybám jeho okolí?

Pepa Michálek se dokázal do své práce zamilovat a dnes už je pátým rokem podnikatelem, jenž neustále roste ve všech směrech. Nejen že rostou jeho tržby a počet zákazníků. Rostou i Pepovy dovednosti a má chuť učit se novým věcem. A stejně tak se do své práce dokázal zamilovat i Roman Kučera. Ten má možná podnikatelskou dráhou trochu ulehčenou tím, že převzal fungující firmu po otci.  Možná se proto vyhnul tomu, čím si musel v začátcích projít Pepa Michálek. Na druhé straně i Roman se ale dokázal do své práce a do řemesla zamilovat až později. V rozhovoru sám přiznal, že pokud by se měl sám rozhodnout, kam na střední školu, tak by tehdy volil nějaký, řekněme možná společensky perspektivnější obor, než je obor učební. Dnes je ale rád, že se nechal ovlivnit svým otcem, protože se díky tomu dokázal do své práce zamilovat a najít v ní příležitosti, kde uplatňovat silné stránky své osobnosti. 

Příběhy Pepy Michálka a Romana Kučery tak i mě znovu potvrdily, že ani tolik nezáleží na tom, jaká rozhodnutí jsme udělali v minulosti nebo k jakým rozhodnutím jsme byli donuceni naším okolím. To, na čem opravdu záleží, je, jak se dokážeme rozhodnout dnes. Asi málokdo z nás by o sobě mohl říct, že se v patnácti letech znal natolik dobře, aby věděl, jaký obor si vybrat pro další studium. Někdo měl to štěstí, že si vybral dobře, a dnes dělá práci, která jej naplňuje. A někdo to samé říct nemůže, má ale dvě možnosti, které udělat může. Buď bude nadále žít život, se kterým není spokojený, anebo se rozhodne svůj život změnit a najít nový směr, který jej začne naplňovat a díky kterému bude každý den růst s radostí. Mým velkým přáním je, aby k takovým životním změnám pomáhal magazín Improovio, na kterém pracují společně s dalšími autory. Důležité je totiž začít na změně pracovat, a ne na ni jen čekat. Tak snad i vám k tomu bude pomáhat nejen tento podcast Myšlením na vrchol, ale i zmiňovaný magazín a vlastně celý Improovio program. Už teď se těším, až se poznám s dalšími posluchači, protože i mně každé takové setkání dělá úspěšný a krásný den.

© Lukáš Eder