Jak být sám sebou a cítit se dobře v každé životní situaci?

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Určitě se vám také někdy v životě stalo, že jste přišli do nějakého nového prostředí, kde jste se necítili úplně komfortně a sami sebou. Můžou to být situace, kdy přijdete do nové práce a v tamním kolektivu panuje specifický typ humoru, na který nejste zvyklí. Podobné to může být, když přijdete do nějakého nového kolektivu, například ve sportovním klubu, nebo když se někam přestěhujete a vstupujete mezi nové přátele. Někdo podobné změny zvládá lépe a dokáže se v daném prostředí velmi rychle adaptovat. Někdo jiný zase potřebuje mnohem více času. Snadno se nám ale v obou případech může stát, že jsme natolik zmateni z nového prostředí, že ani nevíme, zda to jsme stále ještě my. 

V posledních epizodách mého podcastu jsem hodně mluvil o sebepoznání, ale také o našich návycích, protože to vše spolu velmi úzce souvisí a má to přímý dopad na naše výsledky. Víte, spousta lidí, když začne mluvit o sebepoznání a vlastně i sebelásce, která s tímto tématem samozřejmě také souvisí, si začne myslet, že je v každé situaci našeho života zapotřebí být hlavně sám sebou. Někteří lidé často říkají, hlavně musíš být autentický, a ne potlačovat sama sebe. Do určité míry ano. Do určité míry bychom nikdy neměli potlačovat svou osobnost a to, co je nám přirozené. Z druhé strany si ale myslím, že je také důležité si uvědomit, že nejde být vždy a všude jen sám sebou a 100% autentický.

Jedna z pravidelných posluchaček mého podcastu, která si nepřála být jmenována, reagovala na jednu z mých epizod, kde jsem mluvil právě o tom, že je důležité přijmout to, kým jsme. Mluvil jsem v  podcastu o tom, jaké jsou výhody a nevýhody naší introvertní a extrovertní stránky. Mimo jiné jsem v podcastu říkal, že bychom se nikdy neměli snažit být tím, kým nejsme. Posluchačka, říkejme jí třeba Jana, mi napsala zprávu a já si dovolím citovat její část: 

Řekl jste: ,Nesnažte se být, kým nejste‘.  Pro mě je spíš výzva pravý opak – být, kdo jsem. Sama jsem v pohodě, ale před lidmi si připadám, že to prostě nejsem autentická já. Samozřejmě je naprosto normální, že veřejně jsme jiní, než když jsme úplně sami nebo v okruhu nejbližších přátel, jenže tohle je jako by to moje „veřejné já“ vlastně nebylo moje. Já se v tomhle módu samozřejmě necítím dobře a věřím, že ani na ostatní to nemůže působit dobře. Dřív jsem si myslela, že je to otázka důvěry k ostatním, důvěra k jednotlivci se časem třeba vybuduje a tohle se zlepší. Do jisté míry to platí, čím dál víc mám ale pocit, že to funguje i obráceně a že to je právě to, na co se potřebuji zaměřit. Být víc sama sebou a autentická. Tak, abych já se opravdu cítila jako já, ne jako nějaká vnucená maska, které se mi nedaří zbavit. I navazování kontaktů pak musí jít daleko snáze, protože i ta druhá strana to z člověka prostě musí vycítit a vnímat jako nějakou bariéru.

Děkuji všem posluchačům, kteří mi píšou podobné zprávy, a pokud někoho z vás napadá jakákoliv reakce, nemusíte se bát se o ni podělit a přidat svůj názor. Já si jako vždy dovolím přidat ten svůj. Jana ve své zprávě prakticky píše, že se necítí komfortně, když přijde do nějakého jiného prostředí. Vnímá, že je to v zásadě bariéra, která jí brání k navazování vztahů s dalšími lidmi. Současně i píše, že má problém být v takovém prostředí sama sebou. Můj názor je, že je to vlastně v pořádku, protože jsou zkrátka v našich životech situace, do kterých musíme vstoupit a hrát nějakou roli. A když se nad tím teď zamyslím, tak buďme v tomhle k sobě každý naprosto upřímní a řekněme si, kdy máme možnost být v životě sami sebou? Prakticky hned ráno když vstaneme, tak už se svou osobností vstupujete do nějaké role. Může to být role partnera, role rodiče, pak možná řidiče, zaměstnance,  podnikatele a tak dále. A každé této roli musíte přizpůsobit své chování. Samozřejmě je ale asi každému jasné, že toto chování by mělo vycházet z naší vnitřní identity, pořád jej ale musíme přizpůsobovat požadavkům dané role. 

Příklad je naprosto jednoduchý. Jinak se budu chovat jako fotbalový trenér v šatně, jinak se budu chovat jako rodič svých dětí, jinak jako kamarád a jinak zase jako manažer ve firmě. Asi nemůžu volit stejný slovník ve fotbalové šatně jako při obchodním jednání. Stejně tak budu volit jiný jazyk s kamarády v baru než se svými dětmi. Protože to prostě vyžaduje moje role, a pokud chci v této roli uspět, musím tomu své chování i náležitě přizpůsobit.

Samozřejmě že každá taková role si potom vyžaduje určitou míru naší kompetence. Pokud bych například já přišel mezi partu rybářů a snažil se do této party zapadnout, tak to pro mě osobně bude strašně náročné, protože vím, že nejsem pro roli rybáře dostatečně kompetentní. Ve chvíli, kdy se v této skupině začnou rybáři bavit nějakým svým slangem, nemám šanci jim rozumět, protože prostě neznám jejich prostředí, a proto bude pro mě navazování vztahů v takovém prostředí velmi náročně, budu nervózní a uvidí to na mně i mé okolí. A teď si myslím, že přichází důležitá otázka, kterou bych si v takovém případě měl položit. Proč bych měl chtít vstupovat do této konkrétní role? Proč bych se měl chtít stát rybářem? Má tato role něco společného s mojí identitou? Je tu nějaká silná stránka, kterou bych zde mohl využívat? Pokud sám sebe přesvědčím, že chci do této role vstupovat pravidelně, tak potom bych se měl zaměřit na získávání kompetencí k dané roli, abych se v ní postupem času začal cítit komfortněji. 

Myslím si, že ze začátku je tak nějak přirozené cítit se v prostředí nových lidí trochu nejistě a nervózně. Každé prostředí má svá určitá specifika a lidé, kteří v něm stráví už delší čas, postupně a nevědomky přijímají tato specifika za svá vlastní. Mam za to, že v tomhle jsme každý tak trochu jiný. Já sám například o sobě vím, že mi stačí velmi krátká doba, abych začal přebírat vlastnosti určitého prostředí za svá vlastní. Opět příklad, pokud bych odjel na týden na Moravu a byl každý den s Moraváky, tak vím, že začnu velmi rychle přebírat jejich moravský akcent. Stejně tak to mám, když přijdu do nějakého kolektivu, který má vypěstovaný svůj druh humoru. I tomu se velmi rychle naučím. Začnu vlastně přebírat návyky lidí z daného prostředí. Vím, že to má takhle spousta lidí, ale každý na to potřebujeme trochu jiný čas. 

Co ovšem pokládám za důležité, je uvědomit si, zda chci tyto návyky vůbec přijmout a zda role, do které vstupuji, není v rozporu s mou osobností. Pokud se budeme snažit osvojit si kompetence nějaké role, které budou potlačovat naši přirozenost, tak se asi v dané roli nebudeme nikdy cítit úplně komfortně a budeme do ní vždy vstupovat s odporem. Tady si myslím, že je dobře dávat na své pocity, a pokud vím, že chodím do nějakého kolektivu a prostředí s odporem, že se tam necítím dobře a musím se neustále přetvařovat a něco hrát, tak bych si začal pokládat otázku, proč vůbec do tohoto kolektivu a dané role vstupuji? Nebyl jsem k tomu jen donucen okolnostmi ve svém okolí a nedělám něco, co vlastně vůbec dělat nechci?

Někdy jsme totiž do nějaké role donuceni naším okolím, a to z jednoduchého důvodu, protože neumíme říct ne, a tak se zavážeme k něčemu, k čemu vlastně ani nechceme. A úplně stejně nevědomky přebíráme návyky z daného prostředí, aniž bychom si to uvědomovali a hodnotili, zda mají pro náš život nějaký přínos. Jsou to návyky našich rodičů, kolegů v práci, kamarádů. O tom, jak tyto návyky přepsat, jsem mluvil v posledních epizodách a trošku bych se jim rád věnoval zase příště. Dnes jen doufám, že jsem svým pohledem a odpovědí na dotaz mé posluchačky alespoň trochu přispěl k dobré věci a pomohl. Samozřejmě si nechci hrát na někoho, kdo má ve všem pravdu, pokud tedy máte jinou zkušenost nebo jen jiný názor, budu moc vděčný, když budete mít chuť se podělit, protože i mně může tento názor inspirovat nebo někam posunout. Předem děkuji všem za zprávy a pro dnešek už přeji úspěšný a krásný den.

© Lukáš Eder