Proč jen myšlenka, která zasáhne srdce, vede k cíli?

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Marián Jelínek ve svých přednáškách i ve své knize Vnitřní svět vítězů mluví hodně o poznání sama sebe a také o cílovém feťáctví. Já jsem se v posledních několika epizodách věnoval změnám a zamýšlel jsem nad tím, proč je pro nás tak náročné rozhodnout se pro jakoukoliv změnu. Impuls, díky kterému se nakonec pro změnu rozhodneme, vychází nejčastěji z našeho cíle. My získáme představu o dosažení nějakého cíle. Tato představa vychází například z nějaké naprosto nevinné myšlenky. My se této myšlenky chytneme a začneme se na ni zaměřovat. Pak si začneme naši představu vizualizovat v naší mysli, až se z ní zrodí cíl, kterého bychom chtěli dosáhnout. A pokud je tato vizualizace a cíl doplněna také o potřebné množství touhy, tak jsme i schopni udělat ten důležitý a první krok. Rozhodneme se, vykročíme a začneme měnit svůj život.

Tento první krok je velmi důležitý a stále jej udělá poměrně velké množství lidí. No však jen řekněte sami, kolikrát už jste začali jíst zdravěji, kolikrát jste začínali se studiem cizího jazyka, kolikrát jste se pokoušeli přestat kouřit. Jak jsem říkal, první krok je velmi důležitý, ale stejně tak důležité jsou všechny následující kroky a k nim už nám většinou nestačí jen počáteční nadšení z nového cíle. K nim už nám nestačí jen touha, díky které se rozhodneme změnit náš život. Touha je většinou fixována až na samotný výsledek, na cíl naší cesty. Touha v nás vyvolává emoční vazbu k cíli. Získám díky ní pocit, že až jednoho dne dosáhneme našeho cíle, tak budeme konečně šťastní. 

Najednou ale zjišťujeme, že cesta za naším cílem není vůbec jednoduchá a všechno to odříkání, překážky a úsilí začne převažovat touhu, pro kterou jsme se rozhodli začít měnit svůj život.  Až najednou můžeme časem zjistit, že ta cesta už je pro nás tolik náročná, že úplně zapomeneme, proč jsme se pro ni rozhodli, a přestaneme po našem cíli toužit. Je to, jako by nám někdo v naší hlavě říkal: „Stojí ti to za to? Takhle se dřít? Copak ses měl tak špatně?“ To ale nejsme, my kdo k nám promlouvá. To je jen hlas našeho ega. Je to způsob naší ego obrany. Když totiž dřeme a makáme a třeba je ta cesta náročnější, než jsme čekali, tak to v nás začne vyvolávat zárodky negativních emocí. Začínáme o sobě pochybovat a říkáme si, zda jsme si nekousli až příliš velké sousto. A je to, jako by najednou naše ego zpozornělo a dostalo strach, že bude sníženo, protože se něco nepovede. A to se egu příliš nelíbí. A tak začne samo raději sabotovat naše snažení a zkouší nás přinutit vrátit se zpět do pohodlí a zóny komfortu, kde není zapotřebí nic riskovat.

Proto když skutečně chceme změnit náš život k lepšímu, tak nám nestačí se jen fixovat na výsledky a cíle. Motivace získaná fixací na cíl jen velmi krátkozraká a snadno překonatelná náročností samotné cesty. My se potřebujeme zaměřit hlavně na samotnou cestu, jakmile se dokážeme nadchnout pro cestu a víme, proč je pro nás důležité udělat každý den jeden malý krok, bez ohledu za jakým cílem kráčíme, tak získáme i potřebnou dávku vnitřní motivace a argumenty pro naše ego, které tak nebude mít zbytečné obavy ze svého ponížení. 

Já jsem v počátku dnešního podcastu zmiňoval Mariána Jelínka. Nedávno jste s ním mohli slyšet i rozhovor v podcastu Myšlením na vrchol. Marián ve svých přednáškách mluví o myšlení vítězů. Popisuje je jako vyvážení emoční a racionální hodnoty, kdy rozum podporují emoce a naopak. Většinou když se rozhodujeme pro dosažení nějakého cíle, to děláme čistě z racionálních důvodů. To nám ale nestačí, my totiž potřebujeme zasáhnout i naše emoce a ideálně se zamilovat do samotné cesty. Marián tím vlastně říká, že když se řídíme samotnou cestou, tak to má pro nás větší hodnotu než následné dosažení cíle. My se potřebujeme zamilovat do naší cesty za úspěchem. Protože když se dokážeme nechat vést cestou, kterou milujeme, tak jsme ve výsledku schopni dosáhnout i mnohem větších cílů, než jaké jsme si mohli představit. Tento způsob změny našeho života a dosahování cílů v nás současně bude udržovat pokoru, bude nás učit trpělivosti a bude nám také pomáhat pečovat o naše hodnoty. A opět se vracíme k tomu, že vše, co v životě děláme, vychází z našich hodnot.

Hemingway v tomto kontextu říkával, že: „Myšlenka musí otěhotnět, aby vedla k akci.“ O tom mluví právě i Marian Jelínek, který tuto Hemingwayovu myšlenku pochopil tak, že naše myšlenka vychází čistě z naší racionální a logické úvahy. Aby nás ale myšlenka dovedla k cíli, tak jí potřebujeme dodat emoční náboj, a k tomu Marián Jelínek volí tzv. „emoční minišoky“, které nás nutí vystupovat z komfortní zóny a současně se vlastně i zamilovat do samotné cesty, a my jsme posléze schopni měnit naše životy a dosahovat mimořádných výsledků. A co že to jsou ty emoční minišoky? Tomu se budu věnovat zase v další epizodě podcastu Myšlením na vrchol. Pokud posloucháte podcasty každý den, můžete se na další epizodu těšit zítra, a pokud si dáváte více epizod zpětně, tak se na ni můžete vrhnout klidně hned. Než tak ale uděláte, zkuste se zamyslet sami nad tím, kdy se vám podařilo překonat nějaké těžké překážky a dosáhnout nějakého cíle a kdy jste to naopak vzdali a zůstali ve své komfortní zóně. Zkuste tyto případy porovnat, zamyslete se a zkuste v nich objevit, co vás skutečně motivovalo ke splnění cíle. Věřím, že i vy sami najdete nějaká vodítka, kterých se můžete chytnout příště, a pokud budete mít chuť se o ně podělit, třeba zprávou do mého e-mailu [email protected], tak mi tím uděláte nejen radost, ale zaručeně i úspěšný a krásný den.

© Lukáš Eder