ŠÍLENÉ TRAPASY a ZÁŽITKY Z VELKÝCH PREZENTACÍ: Nahá před Rumunskem a maďarské vyznání lásky

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Ne, dnes to fakt nebude o tom, jak jsem se polila kávou nebo jak mi nešly slidy. Mám za sebou upřímně už tolik prezentací, že tohle beru jako denní rutinu. A kdo byste mě znal, víte, že já se dokážu polít kdekoliv, kdykoliv a čímkoliv. Je to až obdivuhodná vlastnost… Dnes to bude o momentech, kdy jsem se fakt zapotila a kdy mi opravdu nebylo do smíchu, nebo naopak, kdy se mi tajil dech, jak se něco povedlo, a co všechno jedna česká holka z Plzně dokáže…


RUMUNSKO
Začneme jedním pěkným trapasem v Rumunsku. Vždy, než jdu prezentovat, nutím pořadatele, aby mi všechno ukázali a popsali, jak to bude probíhat. Vyzkouším si, jak se zapíná a vypíná mikrofon, jak se přepínají slidy, zkouším jejich viditelnost z různých částí místnosti, a tak dále… Nenechávám nikdy nic náhodě. Ono taky, upřímně, když prezentuju já, jako člověk, který učí ostatní lidi prezentovat, tak ten tlak je na mě z podstaty věci daleko větší, protože publikum si říká: „Tak se ukaž, Boušková!“ Zpět k příběhu, ve kterém hraje podstatnou roli mikrofon. 


Já měla tzv. handsfree mikrofon, který jsem měla zavěšený za uchem (mimochodem, to je nejlepší mikrofon, jaký můžete mít, protože díky němu můžete využívat obě ruce zcela volně ke gestikulaci, na druhou stranu – bacha na funění), a kabel od tohoto mikrofonu jsem měla provlečený za tenoučkými šaty těšně pod zadek. Naběhla jsem na podium a spustila svou „smršťovku“. Asi po pěti minutách mi mikrofon začal neskutečně vrzat a skřípat a mě obklopili tři technici, že musíme vyměnit mikrofon. Tedy tento si musím sundat a vzít si jiný. Což samo o sobě by neměl být problém, kdybych si před tím ten mikrofon nenandala sama na záchodě, protože ty šaty byly tak přiléhavé, že jsem si je v podstatě musela sundat a znovu nandat na kabely. Ačkoliv jsem dost velký exhibicionista, tak moment, kdy jsem stála před půl tisícem lidí jen ve spodním prádle, s třemi krásnými Rumuny kolem sebe, kteří mi tahali kabely zpod podprsenky… tak i to na mě bylo dost. Ale dopadlo to dobře, nic víc než spodní prádlo publikum nevidělo, a dost možná to pomohlo i k tomu, že jsem celou tu konferenci vyhrála jako nejlepší řečník.
Díky bohu, že mi maminka vždycky říkala, abych všude chodila s pěkným spodním prádlem, které k sobě barevně ladí, pro případ, že třeba omdlím na ulici a povezou mě do nemocnice, tak abych naší rodině neudělala ostudu v děravých kalhotkách. Mami, musím hrdě říct, že jsem naší čest obhájila před půlkou Rumunska. 

POLSKO
Z Polska si zase pamatuji ten pocit, když jsem vešla do místnosti, kde jsem dělala Keynote Speakera. Keynote Speaker je člověk, který zahajuje celou konferenci, a pokud jsou pořadatelé schopní a ví, jak poskládat správně dobrý program na konferenci, tak se často vybírá člověk, který to zkrátka celé nastartuje, vlije tam ohromnou dávku energie a všechny navnadí. A evidentně tady pořadatelé byli velmi schopní, proto vybrali mě 😀 Mimochodem na konferencích se dávají nejsilnější řečníci na začátek, na konec (protože konec dělá dojem celé konference) a po obědě.
Celé se to odehrávalo v Multikině v Krakově a já měla pro sebe ten největší sál! Zároveň v daný čas jsem byla jediná, tedy 100 % účast. Když jsem vešla do sálu a tam viděla ty kaskádovitě nasekané sedačky pro tisíc lidí, tak to bylo opravdu jak splněný sen. Bušilo mi srdce a říkala jsem si: „Fakt se to děje, ty brďo, fakt se to děje!“ A celkově ten obrázek, když řeknete tomuhle davu, aby si stoupli a něco začali dělat, tak to je něco – trvá to, než si stoupnou, smějí se postupně, je to jako postupná salva smíchu, která duní prostorem. Je to prostě bomba. 

Když jsem byla na stejné místo pozvána podruhé, neváhala jsem ani vteřinu a souhlasila jsem. Podruhé mám ale s místem negativní vzpomínku. Negativní… byl to spíš moment, kdy jsem překonala sama sebe, protože už v letadle mi bylo hrozně mizerně, měla jsem teplotu a neskutečně mě bolela hlava. Ne, nebyla to korona, ale byl to, jak mamka říká, „mordor“. Nikdo nic nepoznal. Jemně jsem možná huhlala (ale vypadalo to jako americký přízvuk) a přednášku jsem ustála na Ibalginech a silné kávě. Když jsem si dopředu bookovala letenku, tak jsem si schválně nechala ještě pár dní na prozkoumání Krakova. Chtěla jsem si zajet do Osvětimi, ale bylo mi tak mizerně, že jsem letenku nechala propadnout a jela jsem o 2 dny dříve domů vlakem. Cesta byla taky vtipná, protože trvala 7 hodin a ve vlaku se netopilo. Ale přežila jsem a stálo to za to!

MAĎARSKO
Zase moje oblíbené Maďarsko. Tam se toho stalo víc, ať už to byl moment, kdy jsem učila vědomou gestikulaci 700 Maďarů a všichni jsme opakovali anglicky nahlas: „Ahoj, já jsem Maďar a mám 3 oblíbené jídla. Guláš, langoš a klobásu.“ Kdo z Vás je součástí mého online koučinku – tedy online kurzu ŘEČ TĚLA od hlavy až k patě PŘI PREZENTACÍCH – nebo zažil se mnou živý koučink, tuší, o co jde a co jsem je na tom učila. Ale díky tomu, tak skromně řečeno, jsem naučila vlastně půlku Maďarska prezentovat.

Nebo to byl moment, kdy jsem na svou přednášku přišla pozdě a přednášela v kabátu, protože jsem prostě blbec a nevychytala jsem to. A poslední super historka byla, když se do mě v Budapešti zamiloval jeden můj fanoušek a v momentě, kdy jsem odjížděla na letiště taxíkem, se tam zničehonic objevil, dal mi kytku a řekl mi lámanou češtinou: „Miluji Tě“ (maďarsky je to až tak krásně poeticky „Szeretlek“), a jel se mnou taxíkem na letiště, tam mi koupil langoš a my se zcela přátelsky rozloučili před bránou. A já se vracela do Prahy.

Zažila jsem toho strašně moc, mohla bych vyprávět o simultánním překladu do ruštiny a běloruštiny, když jsem byla v Rusku a Bělorusku. Nebo to, jak jsem si v Německu omylem zabalila každou jinou botu, každou jinou lodičku, a musela si tam narychlo před svojí prezentací jet lodičky koupit do centra. A tak dále.

Já doufám, že Vás to dnes bavilo, a taky pevně věřím, že Vám došlo, že strach z neočekávaného, jak jsme řešili minulý podcast, je vlastně úplně zbytečný, protože vždycky se stane něco, co nečekáte, co Vás překvapí. V ten moment nesmíte panikařit, ale musíte to prachsprostě odžít. A ideálně si to trochu užít.


Zajímá mě: Co se stalo Vám, když jste něco prezentovali? Můžete se s námi podělit o nějaký vtipný příběh, který jste zažili nebo ustáli. Pamatujete si nějakou prezentaci, kde se něco celkem vtipného přihodilo? Jak si s tím řečník poradil? Sdílejte s námi Vaše příběhy a pamatujte si, nikdy v ničem nejste sami. 

Znáte někoho, komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?
Sdílejte je, prosím, se svými kolegy, přáteli a rodinou. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se Vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna Vy.

Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak si mě určitě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte – LinkedIn, Facebook, Instagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Mrkněte také na můj web www.petrabouskova.cz

Těším se na Vás příště, hvězdy!

© Petra Boušková