Tři návyky, které nejvíce brání našemu štěstí

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

V minulých podcastech jsem mluvil především o sebeúctě. Protože věřím, že pokud si nejsme schopni vážit sami sebe a nedokážeme mít sami sebe rádi, nikdy nepoznáme skutečné životní štěstí. Nízká sebeúcta, nebo chcete-li sebeláska, nám brání plnit si vlastní sny, mít dobrý pocit sám ze sebe, a především dokázat být někdy sám sebou, hlavně tedy někdy i sám se sebou. I to je velmi důležité, dokázat vést nějaký vnitřní dialog a srovnat si myšlenky v hlavě. Pokud si ale nejsme schopni sami sebe vážit, velmi často nejsme ani ochotni sami se sebou mluvit, protože nám to prostě a jednoduše není příjemné. 

Nízká sebeúcta ale není otázkou jen neúspěšných lidí, docela i mě samotného překvapilo, kolik úspěšných a velmi bohatých lidí mi bylo ochotno přiznat, že nejsou sami se sebou spokojeni. Jsou to i lidé, kteří dosahují skutečně mimořádných výsledků, ale přesto se necítí v životě šťastně a nemají se vlastně rádi. Tito lidé dosahují skvělých výsledků, protože jsou velmi dobří v plnění svých závazků a slibů, které dali jiným lidem. Nejsou ale už tak dobří, co se týče slibů, které dávají sami sobě. Jsou to vlastně lidé, kteří neustále upřednostňují potřeby a hodnoty jiných lidí před těmi vlastními, a to jim právě nejvíce brání dosahovat jakéhosi vnitřního štěstí.

I já jsem býval takový, za každou cenu jsem se vždy snažil dodržet své slovo, splnit svůj slib a upřednostňoval jsem to před sliby, které jsem dával sám sobě. Myslel jsem si totiž, že pokud bych řekl ne nebo dal přednost své potřebě před potřebou druhých, měli by mě lidé méně rádi a pokládali by mě za sobce. Tohle nastavení mi ale nejvíce bránilo začít si vážit sám sebe, a dokázat tím pádem i dodržovat sliby, které jsem sám sobě dal. Řekl jsem si totiž: Jak můžu chtít, aby mě měl někdo rád, když to nedokážu já sám? 

Proto si myslím, že zdravá míra sebeúcty je o jakémsi vyvážení potřeb a hodnot jiných lidí s našimi hodnotami a potřebami. Samozřejmě že pokud bych vždy a jen upřednostňoval své potřeby a nemyslel na druhé, stal byl by se ze mě skutečně nějaký egomaniak, který je možná vnitřně šťastný a spokojený, ale lidé okolo něj už většinou trpí. Čímž chci říct, že velká část naší sebeúcty také pramení z jakéhosi naplňování potřeb jiných lidí. Je pro nás prostě přirozené chtít někomu udělat radost, cítit se pro někoho potřební. Protože nám to dává dobrý pocit a díky tomu máme i sami sebe více rádi. 

Nalezení určité rovnováhy, nebo možná ještě lépe řečeno harmonie mezi osobními hodnotami a hodnotami lidí v našem okolí, bych si tedy dovolil označit jako zcela zásadní pro nalezení vnitřní spokojenosti a životního štěstí. Je to takový základ a k tomu, abychom jej měli, potřebujeme především znát své hodnoty. O tom jsem více mluvil v předchozím podcastu. Dnes bych se chtěl podívat na tři návyky, které možná taky máte a které možná i vám nevědomky tak trochu podrývají vaši vlastní sebeúctu.

Prvním z těchto návyků je kritika. Obecně když řekneme nebo slyšíme slovo kritika, máme s tím už spojenou nějakou negativní konotaci. A přitom kritika může být i pozitivního rázu, pokud ji kritik je schopen správně podat. Obecně ale nemá nikdo z nás kritiku moc v lásce. Když nás někdo kritizuje, ještě dlouho si to pamatujeme a někdy nás to i dokáže dlouho užírat. Zatímco když nás někdo pochválí? Na to jsme schopni zapomenout i za hodinu. Moje otázka ale zní: Proč vlastně jako lidé máme potřebu někoho kritizovat? Kritika je většinou jakýsi obranný mechanismus našeho ega, které cítí nejistotu a má potřebu upozornit své okolí na nedostatek někoho jiného. Je to vlastně tak trochu ze strachu, aby si okolí nevšimlo našeho vlastního nedostatku. Tohle samozřejmě platí, pokud se bavíme o nějaké konstruktivní kritice, jejímž cílem je ukázat třeba na nějaké lepší řešení. Kritické myšlení je v dnešní informační době velmi důležité a je to asi jediná obrana před nejrůznějšími dezinformacemi. Kritizování ostatních lidi nám i krátkodobě zvedá sebevědomí, protože si prostě najednou myslíme, že jsme lepší než ti druzí. Ovšem z dlouhodobého hlediska nám kritika mnohem víc ubližuje, je to pořád jen obrana našeho ega, které cítí obavy, že není dost dobré, že se ukáže jeho slabina, a právě tento fakt podrývá naši sebelásku. Z dlouhodobého hlediska nám tak kritizování druhých více škodí, než prospívá.

Není přece nic špatného na tom, že je někdo lepší než my nebo že máme nějakou slabou stránku. Každý má nějakou slabou stránku, nikdo není dokonalý. Proto pokud budete cítit potřebu někoho kritizovat, zkuste si nejprve zamést před vlastním prahem a uvědomit si, zda ten jed, který chcete vypustit, není jen obranou vašeho ega. Pokud už budete mít potřebu někoho kritizovat, přemýšlejte o tom více konstruktivně a přidejte ke své kritice i návrh, jak danou věc dělat lépe, jak ji zlepšit. A právě k tomu vám bude pomáhat další posilující návyk vaší sebelásky a tím je upřímnost.

A když říkám upřímnost, nemám tím na mysli pouze upřímnost vůči vašemu okolí, ale především i vůči sobě. Pokud nejsme v životě upřímní, máme potřebu se pořád za něco omlouvat a vymlouvat. Hledáme důvody, proč jsme nemohli splnit svůj slib, a logicky nám pak už nezbývá čas a energie na hledání způsobu, jak slib dodržet. A teď myslím hlavně sliby, které jsme dali sami sobě. Krásný příklad je, když si dáte slib, že budete zdravěji jíst, a pak jdete do restaurace, pokud je tedy zrovna otevřená, tam neodoláte a dáte si specialitu všech Čechů, smažák s hranolky a tatarkou. A říkáte si, no co, pro jednou se nic nestane, to přece nevadí, jednou hřešit, jenže ono to většinou není jednou. Raději tedy hledáme omluvu, proč svůj slib nesplnit, místo abychom si byli sami k sobě upřímní a řekli si třeba: Hele, smažáku, mám na tebe chuť, ale dal jsem si slib a ten se musí dodržet. 

No a třetí návyk, který nám snižuje sebeúctu, je nechat se strhnout davem. My totiž velmi často raději jdeme s proudem, abychom se vyhnuli případnému konfliktu. Bojíme se říct ne a držet se svých hodnot. Raději obětujeme své potřeby a hodnoty, abychom se vyhnuli případnému konfliktu. Snažíme se vyhnout boji, a přitom se nevědomky pouštíme do toho největšího boje, který probíhá uvnitř nás. Je to boj našeho vnitřního dialogu se sabotéry v naší hlavě, kvůli němuž si nedokážeme sami sebe více vážit. A opět se vracíme k tomu, jak je důležité uvědomovat si své hodnoty a podle nich řídit svá rozhodnutí. Možná se někdy někomu naše rozhodnutí skutečně líbit nemusejí, pokud je ale dokážeme dostatečně odůvodnit a odmítnout někoho s dostatečnou dávkou asertivity, obavy z boje mít nemusíme. Ani se svým okolím, ani se sebou samotnými. 

Zkuste se i vy sami zamyslet, jak moc jste v životě kritičtí vůči ostatním, jak moc často se omlouváte a jak často se necháváte strhnout davem. Možná že i vy hledáte cestu k lepšímu životu a možná i vám tyto návyky brání tu cestu objevit. Mně tohle uvědomění kdysi pomohlo a doufám, že pomůže i vám. Pokud ano, budu moc rád, když mi napíšete vlastní zkušenost nebo se jen podělíte o svůj názor na našem webu improovio.cz. Psát mi ale můžete klidně i do mého nového e-mailu [email protected]. Těším se na každou vaši zprávu, díky za ni a pro dnešek vám už přeji úspěšný a krásný den.

© Lukáš Eder