
Jak to udělali ti, kteří začínali z nuly a uspěli? ptáte se často.
Dá se to zopakovat, respektive dokázat v jiném oboru?
Rádi Vám v tištěném magazínu Business Leaders přinášíme nejen příběhy úspěšných lidí, ale i konkrétní návody, jak využít konkrétní současné mezery na trhu. Zbytek je ale na Vás.
PETR HRUBÝ, dnes již známý jako zakladatel Broker Consulting, má jedno podstatné doporučení: „Ačkoli je průměrných lidí hodně, nedej se zkazit průměrností. Snaž se vyrovnat nejlepším, a ještě je předčit.“
Před dvaceti lety ovšem seděl sám v kanceláři velké sotva jako obývací pokoj, pouze s vizí, jak velký tým a velkou firmu jednou bude mít. Bylo mu šestadvacet let.
„Věřím, že když si něco nakreslím v hlavě, když to hodím na papír a s někým o tom mluvím, že se pak ty věci stanou. Nevěřím, že se věci dějí náhodou. Já jsem věděl, že takovou firmu chci, a věřil jsem, že ji vybuduji, protože jsem ji prostě viděl.“
A také se už předtím dvakrát přesvědčil, že i „nemožné“ se může splnit.
1. zkušenost: Jen proto, že se o něco nepokoušíš, neznamená to, že bys to nedokázal.
Do svých 21 let pracoval jako hasič-záchranář se živnostenským listem dřevorubce. Ale dráždily ho představy. Krásná auta, luxusní život, svobodné příležitosti…
Tušil, že jako zaměstnanec na to nevydělá, a podnikatelské karty jsou už rozdané z privatizace, říkal mu každý.
Jako by jeho touhy neměly řešení…
„V létě 1993, když jsem žil v domnění, že nemá smysl se o něco pokoušet, jsem na koncertě náhodou potkal kamaráda. Poprvé jsem slyšel o oblasti, kde se dá udělat kariéra a nečekat na ni v zaměstnání až do šedesáti. A nejvíce mě fascinovalo, že to mohu ovlivnit vlastním výkonem.“
Začal prodávat slevové karty a životní pojištění. Během čtyř měsíců se ocitl v říši snů. Vydělával přes sto tisíc měsíčně. Objevil specifické prostředí financí.
Zkusil si, jaké to je spoluzaložit firmu, která se postupně zabývala životním pojištěním, penzijním připojištěním i stavebním spořením. Po čtyřech letech vedl tisíc obchodníků. Pak firma nabrala jiný směr, a tak stanul před životním nápadem – jít samostatnou cestou. Právě tehdy seděl v kanceláři o rozloze dvacet čtverečních metrů a začínal stavět dnes miliardovou firmu od nuly, čistě podle sebe, a přitom na principech, které odkoukal, znal a nepochyboval, že fungují.
Z muže, který měl své cíle, se stával muž, který měnil tyto cíle ve skutečnost. Věděl ale také, že musí být nejprve vklad, aby mohl být výnos.
2. zkušenost: Bez budování týmu můžeš prodávat klobásy na fotbale.
„Vybírám si lidi, které dlouhodobě znám. Tedy takové, s nimiž jsem buď sám pracoval, nebo kteří pracovali pro někoho, koho jsem osobně znal. Zkrátka kteří už prokázali ochotu pracovat,“ vysvětluje. „Ale pak jsem na ně velice přísný. Dám jim nadšení, dám jim školení, ale potom chci po nich práci. Nechci jen živnostníky, kterým budu poskytovat servis. Já mezi živnostníky hledám podnikatele. Takové, kteří chtějí mít prakticky svou firmu ve finančním poradenství, být jejími vlastníky a chtít se mnou SPOLUpodnikat.“
Pochopením této myšlenky porozumíme podstatě úspěchu jednadvacetiletého hasiče a dřevorubce Hrubého. Jemu totiž došel rozdíl mezi živností a podnikáním, ostatně tak, jak ho vysvětlujeme i v tištěném magazínu Business Leaders.
„Živnostník používá jen svůj čas, své schopnosti, své znalosti, své dovednosti. A živnostníkem přestává být ve chvíli, kdy má prvního spolupracovníka. Už duplikuje a s dalšími spolupracovníky multiplikuje. Sdílí své svaly, svůj rozum, svou metodiku, své postupy, aby mohl čerpat také z cizího času, cizích schopností, cizích znalostí a cizích dovedností. Musí ale mít touhu dokázat víc. Dokázat, co sám nedokáže. Musí dělat ne proto, aby teď zaplatil složenky, ale pro vizi, kde chce být za pět nebo deset let.“
Jednou větou: „Aby to mělo smysl, je potřeba začít budovat tým. Bez týmu mám jen živnost, a to mohu prodávat klobásy na fotbale.“
3. zkušenost: Trénuj, jinak ztratíš nátisk.
Začal s bratrem. Od nuly. Na prvním školení měli pětadvacet lidí. (Někteří jsou ve firmě doposud.) A v hlavě svého dědečka.
Ten hrával na trubku. Když trénoval, šlo mu to samo. Když týden vynechal, ztratil správný nátisk. „Uvědomil jsem si, že o to jde. Na tuhle práci je třeba mít správný ,nátisk‘. Kdo na týden poleví, ztratí určitou lehkost, kdy mu jde všechno samo. Nesmí podléhat euforii. Tohle není jako výhra mistrovského titulu u fotbalistů, kteří pak týden oslavují. Oni pak mají měsíční volno, ale po něm také potřebují další měsíc na návrat do formy.“
Je to jako série sprintů ve vysokém tempu. Vlastně nekonečný maraton bez jakékoli cílové čáry, za kterou by člověk mohl padnout a odpočívat. Ne, pořád běží dál. Pořád, protože chce. Pořád, protože potřebuje. Pořád, protože se tím zlepšuje.
„Tuto práci neuděláte dobře jen usmíváním se na druhé. Musíte být empatičtí, pracovití, znalí. Bez učení to nejde. Je to kombinace matematiky, obchodu, psychologie, vedení lidí a fantazie.“
V hlavě totiž musí rotovat jedna podstatná myšlenka.
Jaká? Obraťte, prosím, na 2. stránku.