„Často se potkávám s klienty, kteří touží po nějaké životní změně, a přitom neví, jak jí docílit. Často jim přitom stačít právě změnit prostředí, vystoupit ze zaběhnutého stereotypu a poznat i jiné kultury. Mnozí se z našich exkurzí vrací s novým pohledem na řešení různých životních situací,“ vysvětluje Štěpán Pastula smysl travelcoachingu, specifických zážitkových cest spojených s pobytem v těšné blízkosti místních obyvatel.
„Cestovatelské zkušenosti, při nichž se můžete začlenit mezi místní, žít s nimi a formovat své myšlení skrze to jejich, jsou ty nejcennější,” tvrdí travelcouch a podnikatel Štěpán Pastula. Svou cestovní společnost nazval příznačně: Step Out.
Před jejím založením sbíral cestovatelské zkušenosti po deset let, kdy navštívil mnoho zajímavých, často běžně nedostupných míst. Rád vzpomíná na jednu ze svých prvních velkých cest do Himalájí, kam vyjel pracovat jako dobrovolný učitel místních dětí. „V oblasti Malého Tibetu, kde jsem působil, nebyla rozvedená elektřina ani prakticky žádné spojení se světem. Jediný satelitní telefon jsme nesměli používat, protože jsme se nacházeli v polovojenské oblasti na hranici s Pákistánem,” popisuje Pastula, kterého tehdy překvapovalo i mnoho pro Tibeťany běžných věcí. „Lidé tam třeba mají takzvanou třídenní paměť: plánují jen záležitosti následujících tři dnů a cokoli přes tento horizont je pro ně pomíjivé. Řeknou vám, že ani neví, jaké bude počasí, natož aby plánovali, co budou dělat. Přítomnost je pro ně tady a teď,” popisuje. „Tibeťany charakterizuje také jejich víra, vnímají ji jako absolutně samozřejmou. ‚Jak pro vás život může mít smysl, pane učiteli, když si myslíte, že všechno končí smrtí?‘, zeptaly se mě jednou nechápavé děti při výuce.“
Na jeden ze svých největších cestovatelských žážitků ale Štěpán Pastula paradoxně nemá příliš dobré vzpomínky. Tehdy se rozhodl opět spojit výjezd za hranice s pomocí druhým a jako dobrovolník se přihlásil do služeb Člověka v tísni. „Kongo, kam mě poslali, bylo šokujícím protipólem mé předchozí zkušenosti. Byl to jiný svět. Svět plný utrpení, zabíjení, válek. Zatímco v Tibetu jsem se snažil porozumět prostředí a splynout s ním, v Kongu jsem usiloval o to oprostit se od všeho, co vidím, a najít v sobě sílu všechnu tu hrůzu nějak vydržet. Prakticky pořád na mě odněkud mířily samopaly. Napětí pak vyvrcholilo volbami, ty když se v Kongu blíží, tak třeba na trzích hned zdraží mačety, protože jdou hojně na odbyt. Expati včetně mě museli tehdy povinně opustit zem. Myslím, že to nikomu z nás nevadilo.“
„Do Konga se v dohledné době samozřejmě nechci vracet, ale ta zkušenost mi otevřela oči. Krátce po návratu z Afriky jsem cestoval napříč republikou, abych si vyčistil hlavu. Tehdy jsem si uvědomil, že čím víc poznávám jiné země, tím víc si vážím své vlasti. Poprvé jsem vnímal, jak dobře se mi tu žije. Přestal jsem řešit i řadu osobních problémů, přišly mi jednoduše malicherné. Když takto zblízka poznáte jiné prostředí a jeho obyvatele, změní vás to,“ říká podnikatel, který tehdy toužil podobné zážitky zprostředkovat i dalším cestovatelům a provést je nejzajímavějšími místy, která navštívil.
Záhy po svých prvních větších cestách se tak rozhodl zúročit nasbírané zkušenosti v rámci vlastního podnikání. Nejprve začal o poznávání jiných kultur vyprávět na cestovatelském festivalu, který pořádá osmým rokem, před třemi lety se pak začal intenzivně věnovat i organizaci zážitkových pobytů v rámci své společnosti Step Out. Pořádá speciální exkurze do exotických světových destinací, ale i kratší a méně náročné víkendové výlety po Česku.
Bublinou, ve které žijeme, myslí Štěpán také informace, které o světě máme. “Například v Íránu jsem zjistil, že se tam žije jinak, než jak se k nese větrem ze západu. Cestováním si člověk vůbec udělá vlastní obrázek. A také se mnohé naučí. Vzpomínám na Kanadu, kam jsem se jednou vydal na rok a půl, abych se setkal s původní kulturou Indiánů, tedy svým dětským snem z mayovek. Jasně, realita byla odlišná a indiáni hodně ustoupili ze svých tradic. Ale přesto jsem si udělal přátele u původních kmenů. Jeden mě učil jejich prastaré dovednosti. Třeba mě učil rozdělávat oheň primitivním způsobem – jen třením dřívek,” usmívá se Štěpán. “Snažil jsem se o to celou hodinu. Soušku jsem na mnoha místech provrtal, už jsem měl i puchýře… ,Asi děláš něco špatně,” pokynul mi klidně, sedíc v tureckém sedu. ,Co je potřeba nejdříve udělat, když si chceš vyrobit oheň nebo cokoli dalšího?” naléhal na mě. ,Připravím si troud,’ odpovídal jsem netrpělivě. On ale pořád kroutil hlavou, že ne. ,Nejdřív přece,’ pokáral mě, ,POŽÁDÁŠ!’ Údivem jsem pozvedl obočí. Copak to, jestli zažehnu jiskru, záleží na někom nahoře? řekl jsem si posměšně. ,Je úplně jedno,’ pravil ten indián, ,co si o tom myslíš. Že musíš požádat, tak to prostě je!’ A já jsem si uvědomil, že opravdu možná je problém v tom, že se snažím oheň rozdělat spíše svým egem. O to víc jsem tlačil na pilu a oheň se neobjevoval. Tak jsem si řekl, že tedy POŽÁDÁM. Oprostil jsem se od svého ega a nechal to na někom nahoře. A v tu chvíli se mi to povedlo,” usmívá se Štěpán. “Nejzajímavější je podobná moudrost všech kultur – budhistického mnicha, indiána i naší prababičky. Zdá se, že základní principy fungování lidského myšlení jsou na celé planetě stejné. Díky cestám jsem i tohle pochopil.”
Už Albert Einstein řekl, že žádný problém nelze vyřešit použitím těch samých myšlenek, které ho vytvořily. “Člověk se potřebuje naučit vděčnosti za to, co má, třeba že mu teče pitná voda z kohoutku. Myslím, že cestování je od toho. Čím víc poznávám jiné země, tím víc si vážím toho, kde je můj domov. Už neumím být nešťastný kvůli malicherným problémům, které obvykle v Česku řešíme. Potřebujeme si uvědomit, že kdykoli jsme nešťastní nebo vyčerpaní, musíme jen vystrčit hlavu ze své bubliny – získat ještě jiný pohled na stejnou věc. Díky cestováním vím, že je vždycky víc možností, moje zorné pole se rozšířilo s každým místem, které jsem navštívil, i s každým člověkem, s nímž jsem měl možnost mluvit. Mnoho lidí u nás má paradoxně nad hlavu luxusu, v jakém objektivně žijí, cítí vnitřní potřebu změny, jen nevědí, jak ji uchopit. Cítí, že potřebují NĚJAK opustit zajeté koleje, NĚJAK vybřednout z každodenního stereotypu, NĚJAK změnit své myšlenky, jen nevědí jak. Nedivím se jim. Je těžké na něco nahlédnout jinak, jsme-li pořád pod vlivem stejného úhlu pohledu. Vlastně je jedno, na jakém místě této planety se ocitnete, myšlení se Vám vždycky změní, protože každé jiné místo je mimo Vaši bublinu.”
„Často se potkávám s klienty, kteří touží po nějaké životní změně, a přitom neví, jak jí docílit. Často jim přitom stačít právě změnit prostředí, vystoupit ze zaběhnutého stereotypu a poznat i jiné kultury. Mnozí se z našich exkurzí vrací s novým pohledem na řešení různých životních situací,“ vysvětluje Štěpán Pastula smysl travelcoachingu, specifických zážitkových cest spojených s pobytem v těšné blízkosti místních obyvatel.
„Cestovatelské zkušenosti, při nichž se můžete začlenit mezi místní, žít s nimi a formovat své myšlení skrze to jejich, jsou ty nejcennější,” tvrdí travelcouch a podnikatel Štěpán Pastula. Svou cestovní společnost nazval příznačně: Step Out.
Před jejím založením sbíral cestovatelské zkušenosti po deset let, kdy navštívil mnoho zajímavých, často běžně nedostupných míst. Rád vzpomíná na jednu ze svých prvních velkých cest do Himalájí, kam vyjel pracovat jako dobrovolný učitel místních dětí. „V oblasti Malého Tibetu, kde jsem působil, nebyla rozvedená elektřina ani prakticky žádné spojení se světem. Jediný satelitní telefon jsme nesměli používat, protože jsme se nacházeli v polovojenské oblasti na hranici s Pákistánem,” popisuje Pastula, kterého tehdy překvapovalo i mnoho pro Tibeťany běžných věcí. „Lidé tam třeba mají takzvanou třídenní paměť: plánují jen záležitosti následujících tři dnů a cokoli přes tento horizont je pro ně pomíjivé. Řeknou vám, že ani neví, jaké bude počasí, natož aby plánovali, co budou dělat. Přítomnost je pro ně tady a teď,” popisuje. „Tibeťany charakterizuje také jejich víra, vnímají ji jako absolutně samozřejmou. ‚Jak pro vás život může mít smysl, pane učiteli, když si myslíte, že všechno končí smrtí?‘, zeptaly se mě jednou nechápavé děti při výuce.“
Na jeden ze svých největších cestovatelských žážitků ale Štěpán Pastula paradoxně nemá příliš dobré vzpomínky. Tehdy se rozhodl opět spojit výjezd za hranice s pomocí druhým a jako dobrovolník se přihlásil do služeb Člověka v tísni. „Kongo, kam mě poslali, bylo šokujícím protipólem mé předchozí zkušenosti. Byl to jiný svět. Svět plný utrpení, zabíjení, válek. Zatímco v Tibetu jsem se snažil porozumět prostředí a splynout s ním, v Kongu jsem usiloval o to oprostit se od všeho, co vidím, a najít v sobě sílu všechnu tu hrůzu nějak vydržet. Prakticky pořád na mě odněkud mířily samopaly. Napětí pak vyvrcholilo volbami, ty když se v Kongu blíží, tak třeba na trzích hned zdraží mačety, protože jdou hojně na odbyt. Expati včetně mě museli tehdy povinně opustit zem. Myslím, že to nikomu z nás nevadilo.“
„Do Konga se v dohledné době samozřejmě nechci vracet, ale ta zkušenost mi otevřela oči. Krátce po návratu z Afriky jsem cestoval napříč republikou, abych si vyčistil hlavu. Tehdy jsem si uvědomil, že čím víc poznávám jiné země, tím víc si vážím své vlasti. Poprvé jsem vnímal, jak dobře se mi tu žije. Přestal jsem řešit i řadu osobních problémů, přišly mi jednoduše malicherné. Když takto zblízka poznáte jiné prostředí a jeho obyvatele, změní vás to,“ říká podnikatel, který tehdy toužil podobné zážitky zprostředkovat i dalším cestovatelům a provést je nejzajímavějšími místy, která navštívil.
Záhy po svých prvních větších cestách se tak rozhodl zúročit nasbírané zkušenosti v rámci vlastního podnikání. Nejprve začal o poznávání jiných kultur vyprávět na cestovatelském festivalu, který pořádá osmým rokem, před třemi lety se pak začal intenzivně věnovat i organizaci zážitkových pobytů v rámci své společnosti Step Out. Pořádá speciální exkurze do exotických světových destinací, ale i kratší a méně náročné víkendové výlety po Česku.
Bublinou, ve které žijeme, myslí Štěpán také informace, které o světě máme. “Například v Íránu jsem zjistil, že se tam žije jinak, než jak se k nese větrem ze západu. Cestováním si člověk vůbec udělá vlastní obrázek. A také se mnohé naučí. Vzpomínám na Kanadu, kam jsem se jednou vydal na rok a půl, abych se setkal s původní kulturou Indiánů, tedy svým dětským snem z mayovek. Jasně, realita byla odlišná a indiáni hodně ustoupili ze svých tradic. Ale přesto jsem si udělal přátele u původních kmenů. Jeden mě učil jejich prastaré dovednosti. Třeba mě učil rozdělávat oheň primitivním způsobem – jen třením dřívek,” usmívá se Štěpán. “Snažil jsem se o to celou hodinu. Soušku jsem na mnoha místech provrtal, už jsem měl i puchýře… ,Asi děláš něco špatně,” pokynul mi klidně, sedíc v tureckém sedu. ,Co je potřeba nejdříve udělat, když si chceš vyrobit oheň nebo cokoli dalšího?” naléhal na mě. ,Připravím si troud,’ odpovídal jsem netrpělivě. On ale pořád kroutil hlavou, že ne. ,Nejdřív přece,’ pokáral mě, ,POŽÁDÁŠ!’ Údivem jsem pozvedl obočí. Copak to, jestli zažehnu jiskru, záleží na někom nahoře? řekl jsem si posměšně. ,Je úplně jedno,’ pravil ten indián, ,co si o tom myslíš. Že musíš požádat, tak to prostě je!’ A já jsem si uvědomil, že opravdu možná je problém v tom, že se snažím oheň rozdělat spíše svým egem. O to víc jsem tlačil na pilu a oheň se neobjevoval. Tak jsem si řekl, že tedy POŽÁDÁM. Oprostil jsem se od svého ega a nechal to na někom nahoře. A v tu chvíli se mi to povedlo,” usmívá se Štěpán. “Nejzajímavější je podobná moudrost všech kultur – budhistického mnicha, indiána i naší prababičky. Zdá se, že základní principy fungování lidského myšlení jsou na celé planetě stejné. Díky cestám jsem i tohle pochopil.”
Už Albert Einstein řekl, že žádný problém nelze vyřešit použitím těch samých myšlenek, které ho vytvořily. “Člověk se potřebuje naučit vděčnosti za to, co má, třeba že mu teče pitná voda z kohoutku. Myslím, že cestování je od toho. Čím víc poznávám jiné země, tím víc si vážím toho, kde je můj domov. Už neumím být nešťastný kvůli malicherným problémům, které obvykle v Česku řešíme. Potřebujeme si uvědomit, že kdykoli jsme nešťastní nebo vyčerpaní, musíme jen vystrčit hlavu ze své bubliny – získat ještě jiný pohled na stejnou věc. Díky cestováním vím, že je vždycky víc možností, moje zorné pole se rozšířilo s každým místem, které jsem navštívil, i s každým člověkem, s nímž jsem měl možnost mluvit. Mnoho lidí u nás má paradoxně nad hlavu luxusu, v jakém objektivně žijí, cítí vnitřní potřebu změny, jen nevědí, jak ji uchopit. Cítí, že potřebují NĚJAK opustit zajeté koleje, NĚJAK vybřednout z každodenního stereotypu, NĚJAK změnit své myšlenky, jen nevědí jak. Nedivím se jim. Je těžké na něco nahlédnout jinak, jsme-li pořád pod vlivem stejného úhlu pohledu. Vlastně je jedno, na jakém místě této planety se ocitnete, myšlení se Vám vždycky změní, protože každé jiné místo je mimo Vaši bublinu.”
Vysvobození z vlastní pasti
Stres. Populární slovo. Možná je i moderní. Ale stres je starý jako lidstvo samo. Štěpán Pastula přikyvuje: “Vždycky existoval nějaký stresor. Dříve lidé dennodenně bojovali o holé životy. Dnes tohle nezažíváme, a tak jsme si stresor vytvořili třeba ze šéfa. Spouští v nás stejné procesy bytostného ohrožení. Zdá se to až směšné, ale škodí nám to. Musíme ty škodlivé emoce dostat z těla ven, naučit se s tím pracovat, uvědomit si, že nám o holý život opravdu nejde. Musíme prostě víc přemýšlet o sobě, objevovat vnitřní svět, o který jsme v nánosu všedních starostí zbytečně ochuzeni a často děláme, jako by žádný v nás ani neexistoval.” Načež dodává, proč je to důležité. “Zeptejte se Čecha nebo Slováka, co pro něj znamenají Velikonoce nebo Vánoce. Většinou odpoví, že na Velikonoce se těší, protože budou dva dny volna. A naopak na Vánoce se netěší, protože musí jiným kupovat dárky a ví, že ho to bude stát spoustu peněz. Zamysleme se nad tím. A přidejme k tomu ještě jednu úvahu: Televizní zprávy nám každý večer přinášejí konec světa a zoufalství. Pro mě byl šok, když jsem zapnul televizi na Novém Zélandu. Tamní zpravodajství se zabývá tím, kolik ovcí se komu narodilo a jak skvělá je kde úroda. Byl to tak očividný střet dvou koncepcí, že mi okamžitě došlo, proč jsme tady nastaveni tak negativně a že se každé ráno budíme s hrůzou, co se dnes zase stane špatného. Proč od druhých lidí čekáme jen to nejhorší, zatímco v jiných koutech planety jen to nejlepší. Přitom pozitivní přístup člověku pomáhá a zlepšuje život, zatímco negativní přístup člověka zbytečně trápí.”
Vysvobození z vlastní pasti
Stres. Populární slovo. Možná je i moderní. Ale stres je starý jako lidstvo samo. Štěpán Pastula přikyvuje: “Vždycky existoval nějaký stresor. Dříve lidé dennodenně bojovali o holé životy. Dnes tohle nezažíváme, a tak jsme si stresor vytvořili třeba ze šéfa. Spouští v nás stejné procesy bytostného ohrožení. Zdá se to až směšné, ale škodí nám to. Musíme ty škodlivé emoce dostat z těla ven, naučit se s tím pracovat, uvědomit si, že nám o holý život opravdu nejde. Musíme prostě víc přemýšlet o sobě, objevovat vnitřní svět, o který jsme v nánosu všedních starostí zbytečně ochuzeni a často děláme, jako by žádný v nás ani neexistoval.” Načež dodává, proč je to důležité. “Zeptejte se Čecha nebo Slováka, co pro něj znamenají Velikonoce nebo Vánoce. Většinou odpoví, že na Velikonoce se těší, protože budou dva dny volna. A naopak na Vánoce se netěší, protože musí jiným kupovat dárky a ví, že ho to bude stát spoustu peněz. Zamysleme se nad tím. A přidejme k tomu ještě jednu úvahu: Televizní zprávy nám každý večer přinášejí konec světa a zoufalství. Pro mě byl šok, když jsem zapnul televizi na Novém Zélandu. Tamní zpravodajství se zabývá tím, kolik ovcí se komu narodilo a jak skvělá je kde úroda. Byl to tak očividný střet dvou koncepcí, že mi okamžitě došlo, proč jsme tady nastaveni tak negativně a že se každé ráno budíme s hrůzou, co se dnes zase stane špatného. Proč od druhých lidí čekáme jen to nejhorší, zatímco v jiných koutech planety jen to nejlepší. Přitom pozitivní přístup člověku pomáhá a zlepšuje život, zatímco negativní přístup člověka zbytečně trápí.”