Opustil miliardový byznys, aby budoval další. „Vždycky přijde tvá chvíle,“ říká zakladatel Materasso

Roman Chomát budoval dlouhá léta úspěšný byznys, který posléze dosáhl miliardového obratu. V době, kdy se mu dařilo nejvíc, přišla tvrdá rána: jeho žena vážně onemocněla a zatímco o ni pečoval, jeho manažeři, většinou paradoxně kamarádi, vymýšleli, jak ho v nejtěžší chvíli obrat o firmu. Dnes je Roman znovu na vrcholu, zatímco ti, kteří ho tehdy zradili, do jednoho živoří. Vždycky přijde tvá chvíle, napadne člověka, když poslouchá jeho silný příběh.

Cesta nahoru

Když v roce 1989 padla železná opona, třiatřicetiletý Roman Chomát vycestoval do Chorvatska na podnikatelský seminář a seznámil se s pozdějším společníkem, s nímž začali využívat každou příležitost svobodných devadesátých let.

Nejprve je napadlo provozovat celní služby na hranicích. Když se však začalo mluvit o rozpadu republiky, rovnou vybudovali síť hraničních pracovišť na česko-slovenském přechodu. Z původních šesti zaměstnanců brzy vyrostli na 450 a přirozeně svůj byznys rozšiřovali o další činnosti: když už operovali na hranicích, vyplatilo se založit kamionovou společnost, zasilatelství, stavět, obchodovat i zastupovat. Jakmile nějaká velká západní společnost hledala cestu do nové země, Romanův holding pomáhal, znal prostředí na východ od nás, a mimo jiné se tak stal i exkluzivním vývozcem alkoholu z České republiky na nově vzniklé Slovensko. „Byli jsme přirozenou volbou, protože jsme obsáhli všechno od zajištění cla přes logistiku až po skladování, aniž by se cokoli ztratilo. Dokázali jsme za to ručit.“

V letech 1995 až 1997 měl Romanův holding neuvěřitelnou miliardu korun obratu. „Pamatuji na první měsíc podnikání. Chyběly mi dva tisíce korun na výplaty. Půjčil jsem si, věřil a makal,“ vypráví.

A dolu

„Na Slovensku jsem měl stovky zaměstnanců, musel jsem létat do zahraničí, řešit provozní věci, ale současně jsem potřeboval být u ženy, která tehdy vážně onemocněla. Můj týden vypadal tak, že v pondělí ráno jsem odjel do firmy, kde mi asistentka nachystala všechno potřebné k podpisu, a po obědě jsem už ze Slovenska odjížděl, abych stihl být v Praze na vinohradském anesteziologicko-resuscitačním oddělení.“

Jednoho dne Romanovi zazvonil telefon a v něm se ozval udivený zástupce velké nadnárodní firmy: „Vy krachujete?“

Příležitost dělá zloděje, říká se.

„Zatímco jsem jezdil za manželkou do nemocnice, ředitelé jednotlivých divizí holdingu začali jeden po druhém odstřeďovat činnosti,“ popisuje doslova – odstřeďovat, to je ovšem velmi diplomatické slovo. Přesnější by bylo „tunelovat“.

Kamarádi“

„Přirozeně jsem do pozic ředitelů umisťoval lidi, kterým jsem důvěřoval. Dnes vím, že to často byli lidé, kteří si ty posty nezasloužili, neměli na ně. Ten, který zavolal do nadnárodních společností, že krachuji a on je potenciální nový obchodní partner, byl kamarád, se kterým jsem roky dělal karate. Aby měl práci, přijal jsem ho jako obchodníka, posléze ředitele.“ A to nebyl jediný případ.

„Další mezitím sám sobě nepozorovaně odprodal naše zánovní výrobní stroje za zlomek pořizovací hodnoty, a tím si vytvořil základní kapitál své nové firmy.“ Jiný se postavil před zaměstnance a vysvětloval jim, že Roman Chomát se už firmě věnovat nebude, ať odejdou do jeho firmy. Čtvrtý se domluvil s jedním odběratelem, aby na sebe naskladnil Romanovo zboží za milion korun s tím, že „nemusí platit, protože Roman krachuje“. Z takto odkloněného zboží měl do vlastních podnikatelských začátků sortiment pro svůj nový obchod, aniž by za to zaplatil jedinou korunu…

„Ten holding pro mě tím úplně ztratil hodnotu, ne finanční, neměl jsem k němu vztah,“ říká podnikatel, který se tehdy rozhodl miliardovou společnost prodat. „Až na jednu výjimku,“ doplňuje. Byla to – v rozměrech miliardového holdingu – jen malá firmička s měsíčním obratem okolo čtyř až pěti milionů na výrobu ručních matrací a postelí, kterou kdysi zavedl hlavně z nostalgie – jeho předkové totiž pocházejí z oblasti Saint-Étienne, kde ručně a na zakázku vyráběli čalouněný nábytek i postele. Před první světovou válkou pak odešli na území Čech s úmyslem pokračovat v rodinné tradici.

“Právě ředitel této dílničky mě jediný nezradil. Zatímco všechno ostatní se sypalo, on mě držel,“ vzpomíná Roman.

Vždycky přijde tvá chvíle

Roman Chomát se rozhodl nemstít svým zrádcům. Jeho bývalí ředitelé přesto do jednoho skončili špatně. Třeba ten, který zlákal Romanovy zaměstnance do své firmy, o ty zaměstnance přišel. Důvod? Protože měl podvodné myšlení, podváděl i je. Neplatil jim. Druhý chtěl všechno mít co nejvýhodněji a neproclil zboží, které převážel přes hranice. Jednoho krásného dne přijeli celníci a všechno mu zabavili. Ten, který obvolával nadnárodní společnosti, si založil firmu s bratrem – který ho následně oklamal. „A Ty se divíš?“ řekl mu do očí Roman, když se jednou náhodně potkali.

Dnes třiašedesátiletý Roman se rozhodl následovat své předky a ze svého příjmení učinit celosvětový symbol luxusních postelí a matrací Le Chomat a Materasso, vyráběných výhradně ručně z nejkvalitnějších přírodních materiálů. Společnost začala prudce expandovat, až zdesetinásobila obrat na zhruba jeden a půl milionu euro měsíčně.

„Vyvážíme prakticky do celé Evropy, jsme ve velkých řetězcích, naše kontejnery plné matrací směřují do Číny, protože bohatí Číňané nechtějí čínské produkty, ale zásadně evropské,“ říká Roman a dodává: „Z manufaktury nesmí odejít špatný produkt. Naši zaměstnanci to vědí a já doufám, že si váží toho, že matracích, které vyrábějí, ulehá někdo třeba až v Austrálii.“